ZEREL A GERL
Cesta na hranice byla nekonečně dlouhá. I když každý z nich jel na iseovi s vynikající výdrží a bral si s sebou navíc ještě jednoho statného koně, aby je mohli po určité době vystřídat a hnát je dál, zdálo se to jako nikdy nekončící vzdálenost.
Běžným tempem cesta trvala okolo týdne. Jim to zabralo necelé tři dny. Byli sice vyčerpaní, ale v této době se nehrálo na to, zda je někdo unavený, nebo ne. Jednoduše dostali rozkaz a ten museli splnit, ačkoliv tento plnili pro Ardela.
Jejich bývalý nejlepší přítel, se kterým vyrůstali, se náhle stal cizincem. Věděli, co pro Neol udělal - a to jak před zahájením třetího měsíce, tak i poté během toho, co umírala ve zlaté kleci. Neřekl jí o tom a ani ostatní neměli v plánu to mladé královně sdělovat. Nezasloužil si její vděk. Přeci jenom to byl on, kdo v první řadě dovolil, aby na tom byla poté tak špatně. Ublížil jí a oni mu to nikdy neodpustí, i když se to poté snažil odčinit.
Míli před počátkem jižních Plání konečně narazili na tábor pluku královských vojáků. Nacházelo se jich zde něco přes pět set. Bylo k večeru, takže se jich většina choulila u rozdělaných ohňů a opékali zvěřinu.
Začínalo poprchávat.
Nad nimi se táhla temná mračna, ale na západě byla stále obloha umírajícího dne čistá. Z tábora se ozýval smích a někdo si s sebou dokonce přivezl loutnu a vyhrával na ni.
Vůně pečeně se nesla vzduchem až k nim a jim se nehorázně sbíhaly sliny. Jako první ale museli vyřídit pár neodkladných věcí, a poté jít do hlavního stanu a setkat se s velitelem. Měli jen jednu noc na to si odpočinout a poté museli vyrazit zase někam jinam. Zerel měl své vlastní plány a na ně potřeboval alespoň jeden den.
Sice zde měli vyřešit jisté záležitosti, ale král se nezmínil o tom, jak dlouho je musí vyřizovat. Také je překvapovalo, že jim stále věřil a dokonce jim nabídl do budoucna jejich snové povýšení. Oni sami s jeho existencí měli stále problém. Zradil svou zem a zradil jejich přítelkyni, které přísahali ochranu do té doby, než opustí Feram. To se ale zatím ještě nestalo a i kdyby, nikdy by ji nepřestali ochraňovat.
U vstupu do hlavního stanu, toho největšího a vystaveného na nejvyšším místě, stály dva strážci. Helmy si již přizpůsobily rohům a místo dračích křídel po stranách je zdobily jen šupiny z černého kovu. Zerel jim ukázal pergamen s královskou pečetí.
„Jsme zde na králův rozkaz," pověděl svým chraplavým hlasem. Strážce se na pečeť zadíval, poté pohledem ohodnotil dva nové příchozí, zadíval se i pod kopec na shromažďující se muže, a poté pokynul hlavou. Museli před vstupem odložit zbraně, ale s tím počítali.
Vnitřek stanu působil vzdušně a více monumentálně, než zvenku. Dokonce uvnitř vládlo přívětivé teplo a plály zde svíce. Nábytku zde bylo minimálně. Jen jeden podlouhlý stůl a u něj dvanáct židlí, určený převážně pro schůze.
Naproti příchozím, u jedné ze stěn, stál muž se světlejšími vlasy opřený dlaněmi o strohý stůl a zkoumal se zamračeným pohledem papíry a pergameny, jež měl rozložené před sebou. Jeho točité rohy vrhaly na stěnu za ním zlověstné stíny.
Viděli rozlitý inkoust a hrozný nepořádek. Na zemi byla vyskládaná prkna, aby nikoho neobtěžovalo rozmoklé podzimní bahno. Když na ně vkročili, dřevo zavrzalo.
Muž pozvedl hlavu. Měl na sobě jen temně purpurový tabard se znakem přetaženého kruhu v oblasti hrudníku a na ramenou vyšité černou nití šupiny. Prohnané oči mu kupodivu nabíraly zářivě modré barvy. Dlouho neviděli Rela, který by měl tak výrazné oči.
Napřímil se. V jeho obličeji nebyl náznak přívětivosti. „Že by se král obtěžoval poslat rovnou dva posly najednou?" zasmál se hlubokým hlasem. Vypadal starší než oni dva a tak i zněl. Mohlo mu být přes padesát. Nacházel se v nejlepších letech, ale přesto byl stále jen velitel oddílu hlídkujícího u hranic.
„Král pro tebe má další rozkazy." Zerel ignoroval jeho skoro až výsměch k nim samotným a přistoupil bez špetky ostychu ke stolu velitele pluku.
„Chci slyšet tvé postavení i postavení tvého společníka," řekl nezvučně a pergamen si od Zerela otráveně převzal. Rozlomil pečeť a bez jediného zájmu o dva - jak se zatím domníval posly krále - si začal pročítat nové rozkazy.
„Jistě se tam vše dozvíš. Není třeba se představovat tituly. Mé jméno je Zerel Hellinel a jsem zde plnit vůli krále." Dramaticky zmlkl. Velitel zbělal a zatvářil se, jako by se mu mělo každou chvílí zastavit srdce. Jeho sebevědomý postoj byl ten tam. Oči mu těkaly ze strany na stranu, jak dočítal řádky textu. Polkl a zachvěl se mu dech.
Gerl též konečně vystoupil kupředu. Na tváři se mu nesl výraz čistého zadostiučinění. „Tímto jsi zbaven svého postavení a titulu svázaného s odnětím tvých pozemků darovaných jménu tvé rodiny za vůle minulého krále. Od této chvíle nemáš žádnou moc k udávání rozkazů, či právo se odvolávat."
Velitel zprudka dýchal, až se mu nadzvedávala ramena. Svaly na hrdle se mu napnuly a z modrých očí mu šlehaly plameny. Zatnul dlaně v pěst až přitom zmačkal vůli krále. Zdálo se, že každou chvíli vybuchne a tím výbuchem smete z povrchu zemského veškerý život na míle daleko.
„Za neuposlechnutí rozkazu královny Feramu k ochraně hranic a zákazu jejich překročení, ti je udělen trest odnětí svobody na rok a jeden den, přičemž o tvou rodinu po dobu tvého trestu bude za dobré vůle nynějšího krále postaráno."
Bývalý velitel zuřivě zahrčel. Poté obličej přetvořil do pyšně vítězného. „Zde nemáte žádnou moc. Plnil jsem jen rozkazy Relona. Nejsem ničím vinen."
„Jsi vinen v mnoha věcech," oponoval mu zostra Zerel. Velitel se zadíval k plátěnému vstupu do stanu. „Zkus si je zavolat. Tito možná přiběhnou, ale co ti další, co slyšeli rozkaz krále ještě před tebou? Budou stát i nadále na tvé straně, když jim za to hrozí poprava?" Nelhal mu. Ještě předtím, než se vydali ke hlavnímu stanu, obeznámili mnoho z vojáků o nové situaci.
„Takže ta Lezumská čarodějnice dostala už i krále? Je to slaboch, žádný syn démona a držitel moci. Drak spí a spolu s ním i naše oddanost. Běž si za ním, moji muži zůstanou na mé straně. Neděsí je plameny hranice," syčel na ně skrze zuby. Byl si tak jistý tím, co právě řekl, až jim ho bylo téměř líto. Přecenil oddanost svých mužů.
Pokynuli mu, ať jde za nimi ven. Nezaváhal. Následoval je ale s jistou ostražitostí. I on sám musel někde hluboko uvnitř tušit, že se dají všichni koupit. A když vyšel ven, kompletně ztuhl. Udeřilo mu to pomyslnou facku, která mu srazila naději v oddanost mezi muži. Protože ti, kteří ho během měsíce následovali za hranice a pomáhali povstalcům plenit vesnice, nemohli být nikdy čestní a oddaní.
Viděl je stát nastoupený pod mírným kopcem, na kterém stan stál. Hleděli vzhůru v pozoru odhodláni uposlechnout nové královi bojovníky. Daroval jim plnou moc učinit s nimi, co uznají za vhodné. Bylo za nimi celé vojsko a tento oddíl odmítal zemřít jen za své chabé přesvědčení. Blížila se válka a oni si raději zvolili bránit svou zemi, než nadále sužovat sousední Lezum.
V dáli na horizontu se ozvalo stvůrné zavytí něčeho temného, co se právě probouzelo na noční lov. Další mu na to odpověděl řevem podobným vřískotu. Slunce podzimu skomíralo a ozařovalo temné brnění nastoupených pěšců Feramu, zatímco nad nimi vířily šedé mraky. Začínaly na ně padat kapky deště.
Bývalý velitel potupně zíral na zradu, kterou ho obdařili na konci dne. Tohle pro něj byla potupa, nesrovnatelné mučení, kterému ho vystavili. Dřív, než stačil kdokoliv cokoliv podniknout, velitel zvolal: „Sláva a moc Feramu!" a v další chvíli odněkud vytáhl dopisní nůž a vrazil si ho ze strany do krku. Padl nejdříve koleny na promočenou zem. Chrčel krev, která mu vytékala z úst a ozývaly se bublavé zvuky. Poté se skácel do bahna úplně. Chvíli sebou škubal, než ochabl. Krev se míchala s bahnem a deštěm, který prudce zesílil.
Mladý muž s černými vlasy jako vraníci ve královských stájích, vystoupil kupředu a napřímil se. Jeho lehce sešikmené oči se ještě více zúžily a přeměřily si muže před nimi. Poté začal mluvit.
„Je čas přivést všechny Rely od hranic k hlavnímu městu. Válka se blíží, jenomže nepřítel pro tentokrát nemá paroží, ale magii a početnou převahu." Gerl uměl být dobrým řečníkem, když k tomu zrovna dostal odvahu. Lidé mu naslouchali a uneseně poslouchali jeho hlas, stejně jako Zerel stojící vedle něj.
Mrtvého velitele na zemi ignorovali. Vojáci nadšeně hleděli ke stanu. Blížila se válka a po ní právě prahli. Nyní jim nabídli něco, co nemohli odmítnout: krvavý boj a ochranu domoviny. Nikdo neodporoval. Vůle krále Feramu se naplní, zatímco královna se musí konečně vzchopit. Litovali, že ji nebudou moct podpořit, až bude tančit její poslední tanec oddání a mladé svobody, ale doufali, že ji přinesou nejlepší dar za všech darů.
Gerl při svém proslovu přemýšlel a doufal, že je Anita v pořádku. Věděl, že si umí poradit, ale vadilo mu, že nemůže být při ní a ujišťovat se, že má vše, co ji činní šťastnou. Když odjížděl, slíbil jí, že bude brzy zpět a to také hodlal dodržet. Terra byla sice osina v zadku, ale svou sestru nade vše milovala a on věřil, že se o ní postará. Měl by se s ní poté usmířit. Jejich vzájemná nevraživost se musela utnout.
Zerel se dotkl jeho ramene a kývl hlavou. Gerl umlkl a přimhouřil před deštěm stékající mu po čele oči. Byl čas.