Tak...je to tady. Moje první kniha (ona je to podle rozsahu spíš novela, ale já stejně raději používám slovo kniha) je u konce.
Na začátek bych vám všem chtěla strašně moc poděkovat. Když jsem se s tím nápadem před rokem a pěti dny probudila, považovala jsem to za jakýsi pokus. Vlastně jsem to původně ani nechtěla vydávat. A pak - asi v náhlém pomatení smyslů - jsem si řekla: Nebuď kráva. Buď se jim to líbit bude, nebo ne. A to už není tvůj problém.
A upřímně to byla jedna z nejchytřejších věcí, jaké jsem sama sobě kdy řekla. (Především ten začátek. Tím se odteď budu řídit.) Protože tím, že jsem u prologu klikla na tlačítko zveřejnit, se odstartovalo naprosto úžasných pár měsíců. Kdykoli jsem byla unavená - ze školy, ze života a tak - přečetla jsem si pár vašich komentářů a vždycky mi to dodalo tak strašně energie, že to ani nebylo možný.
Nebudu tu vyjmenovávat konkrétní lidi, protože bych na někoho určitě omylem zapomněla a pak by mi to bylo líto. Ale každému, kdo tohle čte bych chtěla strašně moc poděkovat za to, že tomuto příběhu dal šanci a vydržel s ním i když jsem měla své spisovatelské bloky a třeba měsíc v kuse nic nevyšlo.
Strašně, strašně, strašně moc vám děkuju.
Dál bych chtěla poděkovat svým postavám. Ano, můžete si říkat: Není trochu divný děkovat postavám, který jsi sama vymyslela? Je to jako děkovat sobě...
S tím já ale zásadně nesouhlasím. Já jsem pouze načrtla jejich základní rysy a povahy a pak...pak už si dělali, co chtěli. Kolikrát jsem měla přesné plány, jak bude následující kapitola vypadat a pak se tam najednou objevila postava, která tu kapitolu totálně překopala. (To se mi teda nejčastěji stávalo u Tiary, jen tak mimochodem.)
Takže ano. Chtěla bych jim poděkovat. Chtěla bych poděkovat Atsuhimu a Yasuovi za to, že jsem mohla jejich příběh napsat, Tiarovi za to, že vlastně vůbec existuje (alespoň ve fiktivním světě), Akiovi za to, že dovolil, aby se stal mým obětním beránkem, Kyoshimu za to, že...tomu asi za nic konkrétního, ale já ho prostě navzdory všemu miluju, Kazuovi a Machiko, Yiakinovi, Jirovi a Cécille, Sayuri, Amali, Tanye, paní Sophii a nakonec vlastně i Miře a Zice. Ano, obě dvě upřímně nesnáším, ale bez nich by můj příběh byl téměř o ničem. Takže děkuju, že jste ho posouvaly dál a zároveň doufám, že obě shoříte v pekle.
A na závěr mám jednu věc, o kterou bych se s vámi chtěla podělit. Po dlouhém, dlouhém přemýšlení, zvažování všech kladů i záporů a neustálém dohadování sama se sebou jsem se rozhodla, že druhý díl bude.
Bude se jmenovat Jako lvi a levharti a s největší pravděpodobností bude z pohledu Kyoshiho. To jsem teda ještě úplně nerozhodla, takže klidně může být z pohledu toho druhého (jehož jméno vám prozatím odmítnu sdělit). Nevím, kdy ho začnu vydávat, ale zatím bych to tipla tak na přelomu července a srpna. Ovšem znáte mě a prolog může vyjít už dnes...no uvidíme.
Doufám, že se u něj s vámi potkám.
Vaše The_black_Lady
♡