Jungkook / EOB
Zhluboka jsem vydechl, opíral jsem se o cihlovou budovu a pozoroval toho čokla, který již několik minut klepal na dveře, ovšem bez reakce.
,,Zkus klepat do rytmu, třeba se zázrakem otevřou." řeknu.
Svraštil obočí a věnoval mi tázavý pohled, ale následně se otočil a opět pokračoval.
Měl jsem sto chutí si vyrvat ušní bubínky, klepal na ty zasraný dveře už několik dlouhých minut a definitivně jsem ztratil trpělivost.
,,Už dost, uhni."
Popostrčil jsem ho do strany, abych byl čelem ke dveřím, který jsem po několika vteřinách vykopnul.
Ozvala se dutá rána a čokl se ihned rozkašlal, když se kolem nás zvedl prach.
Nastavil jsem svoje ruce dopředu a ustoupil o jeden krok do strany.
,,Až po tobě, princezno." vyslovím.
Naštvaně se na mě podíval, ale já jsem svůj výraz v obličeji nezměnil a poté, co zakroutil se svou hlavou, vešel do bytu.
Následoval jsem ho dovnitř, ocitli jsme se na dlouhé chodbě, kde se na zemi válely knihy, papíry a všemožné spisy.
Vzpomínám si, že otec měl kolem sebe vždy bordel, jako malý jsem neustále cítil pergamen a tuš, též chemické sloučeniny, na kterých jsem ovšem nesměl šahat a ani se přibližovat.
,,Myslíš si, že je vůbec tady?" optá se.
V domě panovalo šero, Slunce již pomalu zapadalo a v prostoru nebylo žádné umělé světlo.
Omylem jsem kopnul do prázdné flaštičky, která byla v minulosti jistě naplněná nějakou chemickou sračkou, takže se na moment ozval cinkavý zvuk, ale poté nastalo opět hrobové ticho.
,,Si piš, cítím ve vzduchu stařecký pach a zoufalství." odpovím.
Yoongi se natočil lehce dozadu, aby mi mohl věnovat opovrhující pohled, ale já se na něho na oplátku pouze usmál a nic víc neřekl.
Na konci chodby se zastavil, prošel jsem kolem něho, abych byl vepředu a mykl se svou hlavou ke dveřím.
Bez sebemenšího problému jsem vstoupl do místnosti, jelikož jsem slyšel jeho tlukot srdce.
,,Tati, jsem doma." řeknu.
Postarší muž seděl u svého stolů, před sebou měl svůj poznámkový blok a popíjel ten nechutný bylinkový čaj, který smrděl nehorázně nechutně.
Celý se napnul, udělal prudký pohyb se svou rukou a málem převrátil hrníček, který však na poslední chvíli zachytil a poupravil si svoje brýle s dioptrií.
,,Zdravím, pane Kime."
Yoongi si hrál na slušného hosta, ale já pouze zakroutil očima a posadil se na židli, přímo naproti němu.
Blonďák zůstal stát nedaleko ode mě a pozoroval muže, který vypadal stále překvapeně a evidentně jeho sluch již neslouží, když nepostřehl klepání a především ani to, že jsem mu doslova vykopnul dveře.
,,Rád vás vidím, dáte si čaj? Jistě ano, musíte být vyčerpané z té cesty, hned vám ho připraví-"
,,Sedni." ceknu.
Ihned jsem na něho ukázal prstem a přerušil ho, jakmile začal mlít svoje nesmysly a trhaně se zvednul od stolů, přitom ani sám nevěděl, co má dělat dřív.
Okamžitě se posadil zpátky, vždycky působil tak zmateně a neschopně až to snad nebylo možné, častokrát jsem pak přemýšlel nad tím, jak mohl stvořit někoho, jako je Taehyung, který je tak půvabný a jeho pohyby byly vždy tak elegantní.
,,Neradi Vás obtěžujeme pane Kime, ale potřebovali bychom Vaši pomoc." vysloví Yoongi.
Otec sledoval mě, ale následně se podíval na čokla, poté ovšem trhnul se svou hlavou do strany, kterou dal krapet výš a nadzvedl svůj ukazováček.
,,Necítíte průvan?" optá se.
Už teď jsem ho měl dost, nedokázal se kurva soustředit ani několik minut.
Zadíval se na mě, kdyby snad doopravdy požadoval náš názor, přitom nám bylo jasné, že je tu průvan kvůli tomu, že přišel o hlavní vchod.
,,Ne, ty jo?"
Jsem chytrý, protože přesně vím, kdy si hrát na debila.
Dal jsem ruce do obranného gesta a s hraným zájmem jsem se podíval na Yoongiho, který mi věnoval naštvaný pohled a evidentně neměl náladu být se mnou na stejné lodi.
Zhluboka vydechl a podíval se na mého otce.
,,Abychom přešli k věci, Jungkookův stav se zhoršuje, selhává mu srdce. Zkoušel jsem sestavit nějaký lék, ale nevím, jak postupovat dál a potřeboval bych Vaši radu." vysloví.
Vyšpulil jsem svoje rty a s nezájmem se začal houpat na židli, abych se do té doby nějak zaměstnal.
Sledoval jsem strop, přesněji lustr, který byl sice pěkný, ale zahalený pavučinami a ani nechci vědět, jak to tu bude vypadat za pár let, když už teď to tu působí jako kdyby chcípnul před sedmi lety.
,,Umírá, s tím se nedá nic dělat." odpoví.
Přestal jsem se houpat a ihned se na něho podíval.
Moje oči na sekundu vzplanuly, ale ovládl jsem se a svou hlavu naklonil lehce do strany, než jsem se chytl v místě, kde mám srdce.
,,Ale prosím tě, zkus projevit aspoň trochu lítosti." řeknu.
Bylo mu to u prdele, což mě nepřekvapovalo.
Svým způsobem byl rád, prý je to jediná možnost, jak mohu opustit zem a připojit se do pekla, odkud mě nechtěně vytáhnul.
,,Stvořil jsem tě a jsi můj syn i přes to špatné, ale jsem obyčejný vědec, který není schopný zastavit samovolný jev, který je daný právem." odpoví.
Dotčeně jsem pootevřel svoje rty a vyjeveně se na něho podíval.
,,No dovol, stvořil jsi toho nejúžasnějšího tvora na zemi a nazýváš se obyčejným vědcem? Měj aspoň zdravé sebevědomí, to mě uráží." řeknu.
Vnitřně jsem si vychutnával to napětí, které ze sebe Yoongi vypouštěl, byl z nás frustrovaný a jeho tep se rapidně zvýšil.
,,Můžeme se soustředit na to podstatné, prosím?" optá se.
Otec se podíval na blonďáka, popadl hrníček a usrknul si ze svého čaje.
Myslím si, že jsme tu zcela zbytečně, i tak jsem byl svým způsobem raději tady, než na stanici, kde je to usoplené děcko, které se snad objevilo za trest.
Otec položil porcelán zpátky na stůl, poupravil si svoje brýle a zadíval se na Yoongiho.
,,Léky sice zpomalí průběh, ale ne na dlouho. Nemohu nic udělat, Jungkooka zachrání pouze pozemská láska, nic jiného." odpoví.
Bylo mi z toho na blití, ale jinou odpověď jsem ani neočekával a nedoufal.
Já jsem to přijmul, ostatní však mají evidentně stále potřebu se snažit.
,,Pochop to čokle, chcípnu." vyslovím.
Jeho srdce se rozbušilo mnohem více, procítil jsem jeho smutek, ale též nervozitu, která mu kolovala v těle.
Přistoupil blíže ke stolů a zahleděl se na mého otce.
,,Kde je Taehyung?" optá se.
Nevědomě jsem zavrčel a moje oči vzplanuly, když vyslovil jeho jméno.
Můj otec se zatvářil překvapeně, sklopil pohled a já upřímně neřešil, že nebyl schopný odpovědět, jelikož jsem se o andílkovi nechtěl bavit.
,,To už by stačilo, odcházíme." řeknu.
Nemělo to žádnou cenu, byli jsme tu zcela zbytečně a okamžitě jsem se zvedl, abychom mohli vypadnout.
Ten čokl se však ani nehnul, odhodlaně se díval na mého otce a vyžadoval odpověď.
,,Je se svou matkou, doma." odpoví.
Otočil jsem se zpátky k nim, tahle věta mě překvapila, domníval jsem se, že nadále pomáhá lidem.
,,Byl v kómatu půl roku, stanice NL v té době zanikla kvůli leteckému útoku a převezli ho do nemocnice do prvního okrsku." dodá otec.
Cítil jsem, jak se mi rozproudil krevní oběh a v sekundě jsem se objevil u stolů, Yoongi se polekal po mém náhlém pohybu a chytl mě za rameno, abych se uklidnil, ale já jeho ruku setřásl a zapřel se o dřevěný materiál.
,,A proč o tom kurva nevím?"
Moje oči definitivně nabraly rudý odstín a hleděl jsem na muže, který se krapet stáhl, bál se mě, vždy tomu tak bylo, čehož jsem nyní i využil.
Zhluboka vydechl, podíval se na čokla, kdyby v něm chtěl naleznout snad záchranu, ale já se k němu naklonil blíže, aby svou pozornost věnoval mně.
,,Nepřipadalo mi správné ti to říkat, stalo se toho hodně, tvůj stav nebyl stabilizovaný a-"
,,Mluv do hajzlu." přeruším ho.
Zvýšil jsem svůj hlas, až sebou lehce cuknul a Yoongi mě okřiknul, ať se zklidním, ale já ho měl u prdele a nepřetržitě jsem pozoroval svého otce.
,,Staral se o jednu pacientku, která nebyla schopná se hýbat a doktor navrhnul řešení v podobě zavedení ejakulátu do míchy u druhého bederního obratle. Někde se stala ovšem chyba a došlo k asistované reprodukci." řekne.
Mé tělo se napnulo, místnost se se mnou zatočila a nedokázal jsem nijak reagovat.
Vnímal jsem vlastní tep, který se zpomalil, stejně tak jako mé dýchání.
,,Nechtěně ji oplodnili? Ale to není možné, lidské tělo není natolik silné, aby zvládlo porod tvora."
Yoongi promluvil, ale jeho hlas jsem sotva vnímal, moje ruce se začaly třást a bylo mi na zvracení.
,,Není, porod sice po dvou týdnech proběhl, ale slečna ho nepřežila." odpoví.
Byl jsem nucen na moment zavřít oči, stáhnul se mi žaludek a svoje nehty jsem zaryl do stolů, abych potlačil nynější třes.
,,Proto voní jako andílek." zašeptám.
Měl jsem v těle spoustu divných pocitů, který jsem nedokázal identifikovat nebo je někam přiřadit.
Vím jenom to, že hněv k nim nepatřil.
Cítil jsem, jak se na mě ten čokl dívá, otevřel jsem svoje oči a okamžitě cuknul, když se mě chtěl dotknout, aby mi prokázal snad soucit, ale já o to kurevsky nestál.
,,To dítě je nyní s námi na stanici." vysloví blonďák.
Chtěl mou větu vysvětlit muži, který se tvářil lehce zmateně.
,,Myslel jsem si to, po leteckém útoku se schovávaly v podzemí, nebyly ještě natolik vyvinuté, aby nalezly útočiště nebo se o sebe postaraly." řekne.
Odpověděl snad i s nadšením, o tvorech by mohl mlít i roky, ale nynější situace mě lákala mu vyrvat jazyk nebo ho aspoň připoutat k židli, aby neměl tendenci se stále pohybovat, jak to měl ve zvyku.
,,Jestli je to pravda, tak mi to stále nedává smysl, ten chlapeček má kolem šesti let." odpoví Yoongi.
Bavili se mezi sebou, já je absolutně nevnímal a sedl jsem si zpátky na židli, jinak bych s největší pravděpodobností padl k zemi.
Lokty jsem se zapřel o svá stehna a svou hlavu jsem si opřel o dlaně, jelikož jsem začal cítit nepříjemný tlak na hrudi, který se zvětšoval.
,,Ovšem, přeci jenom je z velké části tvor, rostou neskutečně rychle, každý týden se jim vyvíjí DNA a nabírají další toxiny, předpokládám, že za půl roku již dosáhne dospělosti a definitivně nabere podobu, ve kterém prožije svůj život." odpoví.
Má levá noha se začala samovolně klepat, polovičně jsem je poslouchal, má hlava byla ovšem kdyby prázdná.
,,Jungkookovi je podle standartu sedmadvacet, pokud by to byla pravda, tak by měl být teoreticky o mnohem starší, než my." podotkne Yoongi.
Řešili totální píčoviny a uvnitř jsem kdyby až žadonil, aby se bavili o andílkovi a ne o podobných sračkách, ale nebyl jsem schopný promluvit.
,,Máš pravdu, ale musíš brát v potaz, že je to můj syn, stvořil jsem ho já a na rozdíl od jiných tvorů, prožil normální dětství jako obyčejný kluk." odpoví.
Měl jsem tolik jízlivých poznámek, jakmile opovážil vyslovit slovo obyčejné, přitom mé dětství s ním stálo za hovno a s normálním nemělo nic společného.
,,Proč to dítě není s Taehyungem?" optá se Yoongi.
Zvedl jsem pohled, chvilku intenzivně mrkal, jelikož jsem nedokázal zaostřit, ale tahle informace mě zajímala.
Otec si vzal hrníček, aby se napil a já měl sto chutí mu porcelán omlátit o hlavu, protože očividně ho tato situace netrápila, přitom já jsem měl nervy v prdeli.
Na moment jsem zavřel oči a zhluboka vydechnul, když začal usrkávat horký nápoj a sevřel jsem ruce v pěst, abych nevystartoval.
Následně hrníček položil na stůl a zadíval se na blonďáka.
,,Taehyung upadl do kómatu den předtím, než se provedl ten zákrok. Evakuovali ho do nemocnice během leteckého útoku, v té době ta pacientka již nežila a to dítě prohlásili za mrtvé, jelikož byl dlouhodobě nezvěstné. Poté, co se probudil, tak ho odvezli domů ke své mámě, jeho psychický stav totiž nebyl dobrý." řekne.
Drtil jsem svůj spodní ret, rozkousal si ho až do krve, abych se s něčím zaměstnal a udržoval si tak chladnou hlavu.
Yoongi se na chvilku odmlčel, sklopil pohled k zemi a vnímal jsem jeho smutek, který nyní prožíval.
Měl o Taehyunga strach, postrádal jeho přítomnost jako všichni ostatní.
,,Jistě ho ta událost zasáhla." vysloví.
Otec si promnul ruce, vládl tu chlad, ale mé tělo bylo vařící.
,,Ano, ale též minulost, která ho dohnala." řekne.
Nadzvedl jsem svou hlavu, mé srdce na moment přestalo bít a moje krvinky se kdyby zasekly o stěnu mých žil.
Beze slova jsem se zahleděl na otce, Yoongiho srdce se naopak rozbušilo rychleji a periferně jsem si všiml, že se na mě podíval.
Můj otec po dlouhé době navázal oční kontakt se mnou.
,,Vzpomněl si na všechno." vysloví.
To byla ta chvíle, kdy jsem se zvedl ze židle, před sebou jsem měl náhle tmu a ozvala se hlasitá rána, jakmile jsem převrátil stůl a rozbil vše, co se na něm nacházelo.
,,Tak proč není kurva se mnou?" křiknu.
Muž ustoupil dozadu, po mém činu se vylekal a z bezpečné vzdálenosti mě nehnutě pozoroval.
V těle mi kolovala ta stejná bolest, kterou jsem prožíval, když mě andílek opustil.
Nyní to bylo ovšem odpornější, nedokázal jsem se nadechnout, má pokožka hořela a samovolně mi vyjely špičáky.
Yoongi se objevil přede mnou, hleděl na mě lítostivě a opakoval mi, ať se uklidním.
Nevnímal jsem jeho hlas, to píchání na hrudi bylo tak nesnesitelné, že se mé tělo začalo třást a sklopil jsem pohled níž, abych se podíval na blonďáka.
Jeho tvář byla ovšem rozmazaná, jeho rty se pohybovaly, mluvil na mě, ale já ho neslyšel a po chvilce jsem ucítil vodu, která mi tekla po líci.
,,Proč se ke mně nevrátil?"
-
Zdravím sluníčka 🖤
krapet dlouhý díl, ale chtěla jsem stihnout vyjasnit vše v jedné kapitole.
Taehyung je se svou matkou, se kterou jste se mohli setkat pouze v první knize.
Proč se nevrátil k Jungkookovi zatím zůstává záhadou.
Nicméně vám moc děkuji za hezký komentáře, hlavně za to, že vás příběh ještě baví, ač je z mého pohledu již zbytečně dlouhý.
Luv u 🖤