Friend》Chensung [ ? ]

    ,, Sakra, Chenle ! " vykřikl jsem a vzal si ručník, který jsem si hodil na klín, protože jsem zrovna vykonával potřebu.
,, Nauč se klepat. "

,, Přinesl jsem ti mobil. " podal mi ho.
,, Někde ti na něj volal. " dodal a opřel se o dveře, kterými před chvílí prošel skrz.

,, Děkuji, ale všiml bych si toho až bych se vrátil. " oznámil jsem mu a podíval se, kdo mi volal.

,, Tak kdo to byl ? " zajímal se.

,, To je osobní. " opět jsem mu věnoval pozornost.
,, A byl bych rád, kdyby jsi mě tady nechal samotného. "

,, No jo, ježiši. " překroutil očima a odešel.

Já si povzdechl a zavolal zpět na číslo, které po mně žádalo.

,, Ahoj, Jisungie. " zvedl to můj spolupracovník a zároveň kamarád, Sungchan.

,, Ahoj. " pozdrav jsem mu oplatil.
,, Pročpak voláš ? Myslel jsem, že to já budu volat tobě. "

,, Já vím, ale napadlo mě, že ti zavolám já a zeptám se jestli máš čas. " odpověděl mi.

,, No, čas mám. " řekl jsem.
,, Takže se chceš sejít ? "

,, Přesně tak. " potvrdil mi to.
,, Sraz u obchodního domu za hodinu ? "

,, Jasně. " souhlasil jsem.
,, Nevadí, když vezmu ještě někoho ? " zeptal jsem se.

,, Vůbec ne. "

,, Děkuji. " poděkoval jsem.
,, Tak za hodinu, čau. "

,, Ahoj. " rozloučili jsme se a já byl první, kdo vypl nás hovor.

Položil jsem mobil na zem, sundal ze sebe ručník a jelikož jsem byl hotový, tak jsem se utřel, oblékl a spláchl. Ještě jsem koupelnu navoněl, vzal mobil a vyšel ven.

,, Už mi řekneš kdo to byl ? " otázal se mě hned u dveří Chenle.

,, Můj kamarád. " prozradil jsem mu to.
,, Jdu s ním ven a můžeš i ty. " oznámil jsem.

,, My jdeme ven ? " nadzvedl obočí.

,, Ano. " přikývl jsem a přišel ke skříni, ze které jsem vytáhl nějaké lepší tričko a převlékl se.
,, Ale jestli nechceš, tak nemusíš. " otočil jsem se k němu.

,, Ne ne. " zakroutil hlavou.
,, Moc rád půjdu. "

Úsměv jsem mu oplatil.
,, Bezva, takže můžeme rovnou vyrazit. " mobil jsem strčil do kapse a šel dolů.

Ze stolku u vchodových dveří jsem si vzal klíče s peněženkou a obul se. Poté jsem otevřel dveře a vyšel ven, když vyšel i Chenle, zavřel jsem za ním a ještě zamkl.

,, Můžeme ? " koukl jsem na něj.

,, Uhm. " přikývl s úsměvem na tváři a společně jsme vyšli.

Sice máme sraz až za hodinu, ale já se chci k obchodňáku projít pěšky a to zabere tak dvacet až třicet minut.

,, To jsme nemohli jet autobusem nebo něčím. " postěžoval si Chenle a sedl si na lavičku.

,, Vždyť to byla krátká procházka. " sedl jsem si vedle něj.
,, Děláš, jak kdyby jsi ušel několik kilometrů. "

,, Skoro. " zdramatizoval to.

,, Bože. " zakroutil jsem nad ním hlavou.

,, Doufám, že zpátky jedeme tím autobusem. "

,, Uvidíme. " usmál jsem se na něj a díky tomu jsem si vysloužil ránu do ramene.

Dál už jsme mezi sebou neprohodili ani slovo a jen čekali na Sungchana, což netrvalo dlouho, protože do deseti minut byl můj kamarád u nás.

,, Nazdar. " usmál se a objal mě. Já mu pozdravil i objetí oplatil.
,, Neříkal jsi, že s sebou někoho vezmeš ? " rozhlédl se kolem, kdyby náhodou se můj pozvaný někde schovával.

Otočil jsem hlavu na lavičku a uviděl, že tam Chenle pořád sedí. Sungchan ho nevidí ?

,, Víš... " začal jsem, ale musel jsem rychle vymyslet nějakou výmluvu.
,, Bohužel musel nutně odejít do práce, takže jsem přišel sám. " zalhal jsem.

,, Aha. " kývl.
,, Nevadí, tak si to užijeme spolu, jen my dva. "

,, Tak jako vždycky. " poznamenal jsem a zasmál se, tak jako Sungchan.

,, Haha, moc vtipné. " zaslechl jsem Chenleho, a tak jsem se na něj otočil a zamračil se.

,, Co tam tak pořád koukáš ? " uchechtl se Sungchan.

,, Hm ? " věnoval jsem se zase mu.
,, Jen jsem se ujišťoval, že mi něco nevypadlo z kapes. "

Sungchan jen přikývl.
,, Kam půjdeme ? " otázal se.

,, Jelikož je čas oběda a já ještě nejedl, tak bych zašel někam na jídlo. " řekl jsem.

,, To beru. " souhlasil se mnou.
,, Jídlu nikdy ne, neřeknu. "

,, To já vím. " zasmál jsem se.
,, Tak pojďme. " společně, i s Chenlem, jsme vešli dovnitř obchodňáku.

V restauraci jsme si objednali, teda až na Chenleho. Jestli má hlad vůbec nevím, protože pořád jen mlčí. Po chvíli nám jídlo donesli a my se v klidu najedli.

,, Tak se měj. " rozloučil jsem se se Sungchanem a zalezl do domu. Sungchan trval na tom, že se mnou pojede domů.

Zavřel jsem za sebou dveře a vydechl. Dneska už nic nedělám, i když v sobě trochu energie ještě mám.

,, Vážně ? " promluvil na mě naštvaně Chenle. Otočil jsem se na něj s nadzvednutým obočím.
,, Nemohl jsi počkat až vejdu taky ? "

,, Oh, promiň. " omluvil jsem se.
,, Úplně jsem na tebe zapomněl. " přiznal jsem a poškrábal se na zátylku.

,, To jsi dělal celý den. " poznamenal a prošel kolem mě.

,, Chenle, promiň. " znova jsem se omluvil a chytil ho za ruku, aby nemohl odejít.

,, To je jedno. " zamručel.

,, Není, jsi naštvaný. " pustil jsem mu ruku, protože to vypadalo, že ode mě neodejde.
,, Kdyby tě Sungchan viděl, tak-

,, Tak by ses o mě zajímal ? " přerušil mě a já trochu přikývl, protože vesměs řekl pravdu.
,, Fajn. " naštvaně odešel nahoru a já zůstal stát u dveří.

Co to do něj vjelo ?

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

K tomuhle nemám moc co říct 😅

Doufám, že se kapitola líbila a budete ve čtení pokračovat ♡

Za hvězdičku a komentář budu moc ráda ♡

Veve-IsHere