Maybe...?

Pov George:

1 týden později.

Čas plynul a pomalu se krátil. Zbývající dny na Floridě se blížily k nule a proto nebylo divu, že doma vládla divná atmosféra. Všemi částmi těla jsem se snažil přesvědčit, že stále nějaký čas zbývá a že není potřeba tolik plašit a spěchat. Možná, že Clay byl stejného názoru, ale jeho činy byly zbrklé. Což značilo jen to, že je více než nervózní a neví co se sebou. Mermomocí jsem se mu snažil pomoct, ovšem přišlo mi, že to jen zhoršuji.

A tak teď sedím v pokoji, který je prázdnější než kdy dříve. V pokoji, který už nepůsobí tak příjemně jako na začátku. Je to už nějakou tu dobu, co projíždím stránky dětských domovů a hledám to jedno jméno. Vím, že jsem slíbil, že se pokusím to udělat co nejrychleji a nemálo si to vyčítám, ovšem jsem rád, že jsem se k tomu aspoň dostal. 

Projížděl jsem stránky jednu za druhou. Hledal jsem cokoli, co by mi aspoň trochu pomohlo najít mladou dívku. Když v tom se můj pohled zastavil na známé tváři. Muž s vrásky na čele a okolo očí. Na první pohled docela nepříjemný, i když se křečovitě usmívá. 

Znal jsem ho. Byl to přesně ten člověk, který má nulové empatie k dětem, a kterého jsem poprvé viděl právě s dívkou, kterou se tak urputně snažím najít. Projížděl jsem stránku a snažil se najít cokoli, co by  mi mohlo dát aspoň trochu naděje, že možná všechno není pryč. 

Návštěvní doby: Po-pá od 9:00 do15:00.

Hodiny ukazovaly půl jedné. A tak jsem zaklapl notebook, hodil přes sebe mikinu a cestou si vzal klíče. "Jdu si něco vyřídit, nevím kdy se vrátím, ale do čtyř jsem nejpozději doma" oznámil jsem svému spolubydlícímu. 

V hlavě se mi objevil moment, kdy něco podobného udělal Clay, až na to, že šel zařídit dárek na moje narozeniny. A já jsem mířil do dětského domova. Měl jsem se cítit špatně? Asi ano, ale neplánuji mu to tajit na vždy. 

Dveře zapadnou do zámku a mé kroky směřují na ulici. Na mobilu si najdu svůj cíl a pečlivě sleduji cestu na mapě. Pěšky má cesta trvat jen 15 minut a tak ani nespěchám. 

***

Velká a vysoká budova přede mnou působí majestátně a dominantně. A není se čemu divit. Kam jinam by pak dávali děti? Zvonků na dveřích je spousty, ale na jejich stránkách je uvedený jen jeden. A tak tedy stisknu tlačítko a čekám. 

O chvíli později se ozve praskání dveří a zpoza nich vykoukne žena mladého věku. Udiveně, ale zároveň přívětivě se na mě podívá, než pokračuje s otázkou co bych potřeboval. "Četl jsem, že jsou tu návštěvní hodiny a tak bych se rád porozhlédl" odpovím jednoduše a až později mi dojde, že to možná znělo trochu blbě. 

Mladá žena to však neřeší a věnuje mi úsměv když ustupuje od dveří. Poděkuji, překročím práh těžkých dveří a ocitnu se v chladné chodbě. Následuji její kroku do útrob velké budovy. Je to docela dlouhá doba než se zastavíme. Můj pohled je pevně přilepený na dveřích s nápisem "Kancelář". 

Slečna zaklepe a čeká na pokyn zevnitř. Zpoza dveří se ozve pobídnutí a tak neváháme a společně vstupujeme do menší místnosti se stolem v rohu. Za stolem sedí starší žena okolo 70ti. Papíry na stole má pečlivě srovnané a notebook před sebou snad symetricky postavený se stolem. 

Pronikavý pohled přes hranaté brýle na mě s očekáváním upře a jen čeká. Po menším zadrhnutí, kdy stihnu pozdravit a vysvětlit, co bych potřeboval nezapomenu sdělit, že jsem tu hlavně kvůli jedné specifické dívce.

Debaty o tom proč bych to potřeboval vědět a jestli vůbec vím, kdo ta dívka je souhlasí s tím, že se podívají koho myslím. "Takže říkáte Karen?" zamumlá si pod nos. "Asi ano." "A znáte její příjemní?" na to jen záporně pokývnu hlavou. "Dobře tedy. Takže..." místností se ozývají jen tiché zvuky klávesnice.

"... Karen Brady a Karen Fuller. To jsou jediné dívky co vlastní jméno Karen. Mohu vás za nimi dovést" oznámí po chvilce ticha. "To bych více než ocenil" přikývnu.

A tak se společně zvedneme a odcházíme zase do mně neznámých prostor velké budovy. Mladá asistentka se od nás po cestě odpojila. Prý se někde naskytl větší problém. Pokračoval jsem tedy po boku postarší paní, která se jistými kroky hnala dopředu.

Občas někam zahnula a po druhé šla zase až podezřele dlouho rovně, ovšem asi věděla kam jít. Netrvalo až tak výrazně dlouho se dostat na finální místo. Brýle na nose si poposadila výš, když se vydala za jedním z opatrovníků. Něco mu nevzrušeně sdělovala. Jeho pohled se kolikrát zastavil na mé maličkosti a pak vždy jen přikývl. 

Oba se pak podívali mezi malé děti, když se rozdělili. Žena, která mě sem dovedla mě lhostejně minula a vydala se na cestu zpět. Zato mladík byl o mnoho příjemnější. Tichý pozdrav, než se představil jako Thomas a nabídl mi pomoc s hledáním malé dívky jménem Karen. 

Byl sympatický. Skoro jsem se kvůli tomu cítil blbě, ale byl jsem si jistý, že nikdo neměl na Claye. "Karen?" usmál se na blonďatou holčičku. Její modrá očka se zvedla a podívala se na Thomase. Její úsměv z tváře zmizel až později, když si všimla mě, stojící o trochu dál. 

"Že nemusím pryč...?" zeptala se sklesle. Thomas se na mě přes rameno podíval. Zakýval jsem hlavou na nesouhlas. Nebyla to ona. Karen, kterou jsem hledal byla odvážná a kamarádská. Thomas si stále něco povídal s Karen, která nebyla ta Karen, kterou jsem hledal.

Přemýšlel jsem vůbec nad tím, že tu taky nemusí být? Co se stane, když si mě nebude pamatovat a spíš se mě lekne? Co když se mnou nebude chtít jít? Měl jsem tolik obav, ale všechny zmizely v době, kdy se přes celou místnost ozval výskot malé holčičky. Malé holčičky se zrzavými vlásky a pihami pod zelenýma očima. 

"Neřvi Karen" otočil se k ní Thomas. Malá dívka sklopila hlavu a ruce svěsila podél těla. "Omlouvám se" zamumlala. Nechápavě jsem sledoval dění před sebou a znovu mě u toho píchlo u srdce. 

"To je Karen, že?" zeptal jsem se Thomase. "Ovšem že" zase se trochu usmál. "Ta druhá Karen, která tu je?" zeptal jsem se přesněji. "Jistě" přitakal. "Nechcete mi snad říct, že je to ta, kterou hledáte?" zeptal se šokovaně. "Za žádnou jinou jsem nepřišel" odpověděl jsem jednoduše. 

A to byla ta doba, kdy dívka znovu zvedla svá smutkem zalitá očka a věnovala mi stejně nechápavý pohled jako Thomas. První se však vzpamatoval Thomas, který protnul ticho svými slovy. "No... je tu teprve chvíli, ale i za tu dobu zapříčinila takových problémů, nevím zda je nejlepší nápad si brát zrovna ji."

"Mně to nevadí. Ale jestli dovolíte, chtěl bych si s Karen na chvíli popovídat" smutně jsem se usmál. "Ovšem" přikývl a jeho kroky se vydaly mezi ostatní děti. 

"Ty jsi ta dívka z letadla, že?" usmál jsem se a sedl si na kobercem pokrytou podlahu. Dívka přikývla. "A co by si říkala na to se odsud dostat?" zeptal jsem se s úsměvem. Očka se jí rozzářila a pak vykřikla veselé "ano."

A tak jsem se usmál jak jen jsem mohl a nabídl jí náruč. 

***

Po dlouhém dni jsem se konečně dostal zpět domů. Bylo to taky po dlouhé době, co jsem se tam doopravdy těšil. Bylo mi jedno, že za pár dní odjíždím. Za tu dobu co jsem byl pryč a potkal jen hrstku lidí, uvědomil jsem si, že Clay je pro mě někdo, koho nikdo jen tak nenahradí.

Až po té celé době jsem si uvědomil, jak strašně moc je pro mě důležitý a že on je ten člověk o kterého bych v žádném případě nechtěl přijít. Položil bych za něj svůj život. Vzdal bych se snů, jen aby si on mohl plnit ty své. Miloval jsem ho každou částí svého srdce a nic by mě nepřimělo opaku.

Až po vstupu dovnitř mi došlo, že je něco špatně. Něco opravdu hodně špatně.

Well... trochu změna plánů.

Neříkám, že nemám nic zlého v plánu, ale nevím jak moc zlá můžu být. Prozrazovat děj nebudu, ale to že to asi nebude zrovna příjemné říct můžu. 

Btw jak se máte?