Snow Ball /Minsung/

Minho se ráno probudil s úsměvem na rtech. Včerejší odpoledne si s Jisungem náramně užil a i když doma dostal čočku a musel se učit mnohem víc, nevadilo mu to a chtěl s Jisungem takto, bez dělání projektu, jít znovu ven. Užíval si přítomnosti mladšího, jak nikoho jiného. Mluvilo se mu s ním tak dobře, na nic si nemusel hrát a připadalo mu, že se znají celý život a to spolu „poprvé promluvili" v podstatě jen před devíti dny. 

Minho se připravoval do školy. Najednou mu začal zvonit mobil. Podíval se, kdo to byl. Jeho přítelkyně Hayan. Minho to vzal. „Ahoj Hayan." 

„Minho! Jakto, že si mi neodpovídal na zprávy a nebral si mi moje hovory! Jak se nemám bát, že mě nepodvádíš, když mi potom děláš tohle!" vyjela hnedka na Minha.

„Promiň, teď je toho trochu víc. Dělám ten ples a ještě do toho se musím učit. Nějak jsem to nestíhal, promiň. Slibuji ale, že tě s nikým nepodvádím. A pokusím se ti víc odpovídat. Slíbit ti to ale nemůžu, bohužel." 

Dívka na druhé straně si pozdechla. „Ale pokus se. Jak se máš?"

„Jo, jde to. Jen je toho teďka trochu moc. Jak ty?"

„Jo, jde to. Jen mi tu chybíš, v tom Busanu. Někdy za tebou přijedu. Možná, můžu přijet na vánoční prázdniny. Ráda bych tě zase viděla."

„Jo, to by bylo fajn, kdybys přijela," samotného Minha překvapilo, jakým stylem to řekl. Vyznělo to víc ledově, jak chtěl, aby to vyznělo. „Kdyžtak ne, nejsem na tebe naštvanej, jen jsem to řekl v blbym tónu," objasnul se hnedka, aby to jeho přítelkyně nevzala špatně.

„Děje se něco? Připadáš mi takovej, jinej."

„Ne, nic se vážně neděje, jen toho je dost teďka. Promiň Hayan, rád bych si s tebou ještě povídal, musím jít už do školy."

„Zavoláme si dneska ještě?" zeptala se dívka na druhé straně telefonu. Minho chvíli přemýšlel.

„Dneska mám tréninky, takže ne. A večer se budu učit, takže ne, dneska ne."

„A zítra?" ptala se dál. Minho si povzdechl. Sám nevěděl, jestli někde bude nebo ne. Zítra mu končí tréninky, takže asi bude celý den v tělocvičně.

„S největší pravděpodobností ne. Hele, Hayan, já se pokusim ti nějak zavolat, ale ono já vážně nemám čas."

„Já to chápu. Pokus se jo? Tak ahoj."

„Ahoj," Minho vytípnul hovor. Připadal si divně. Vždycky do teď, když s Hayan volal, byl šťastný, nadšený a teď mu bylo tak... matně. Bylo to jakoby volal třeba s Chanem. Cítil se úplně stejně.

Celou dobu, co šel do školy, nad tím přemýšlel. Že by jeho láska pro Hayan opadla? Vždyť jen měsíc zpátky počítal každou minutu do té doby, co si mohli zavolat. A co teď? Proč si připadá, jakoby mnohem radši šel ven s Jisungem, jak s ní? Cítil se z toho špatně.

Minho si hodil věci do své lavice, ve které seděl sám. Byl za to rád. Alespoň vedle sebe nikoho neměl, takže ho nikdo nerušil. Vytáhl si nějaké učebnice, aby se odreagoval a nepřemýšlel furt nad tím, co se s ním stalo. Ve třídě, když přišel, byl sám. Pomalu začli přicházet jiní lidi. 

Asi za deset minut přišel i Jisung s Felixem. Minho se na ně podíval. Han se právě něčemu smál a s jeho úsměvem, který Minho považoval za nádherný, se na něj otočil a zamával mu. Minho pocítil tento divný pocit v hrudi. Takové zvláštní teplo. I on se usmál a zamával tomu staršímu z modrovlásků.

Zakroutil hlavou a znovu se ponořil do učení, dokud nezačla hodina, kde se snažil se soustředit a nemyslet nad ním a Hayan. Měli korejštinu, takže se mu to i povedlo.