The evil within... and not only there

He looked at himself in the mirror.

He could see that very familiar face but something was off...

As if the person standing there wasn't really him.

That creature, it looked like human being.

But it was grinning like something sinister.

He saw this grin once, maybe twice and it still sent shivers down his spine.

He was terrified...

He didn't want to see that, knowing he would have to fight... 

The evil creature lurking within his very soul.

Díval jsem se na televizi. Hned první zpráva byla o dalším útoku. Nikdy neřekli, kdo útok způsobil, pokaždé řekli jen: "Neznámé zvíře znovu zaútočilo." Neznáme... jasně... Oni moc dobře věděli, co, nebo spíš kdo útočil. Nechtěli přiznat existenci upírů. Podle nic neexistovali, ale počet napadení jejich tvrzení vyvracel. Každý den přibylo alespoň 15 útoků. A toto číslo se neustále zvětšovalo.

"Erene, nedívej se na to pořád!" moje mamka se zamračila, když viděla, co v televizi sleduji. Otočil jsem se na ní.

"Zrovna jsem to zapnul, vážně! Nemůžu za to, že ve zprávách teď pomalu není nic jiného!" bránil jsem se. Ona si povzdechla.

"Radši to vypni." řekla tiše a sedla si vedle mě na gauč.

"Máš strach o tátu?" zeptal jsem se. Jakož to doktor se často vracel až pozdě v noci.

"Byla bych radši, kdyby se vracel domů dřív." přiznala.

"Zítra se vrátím domů pozdě i já. Máme ve škole poradu o tom benefitním představení. Víš, jaké myslím, ne?"

"Vím, přijedu pro tebe, nechci, abys chodil po tmě pěšky." zamračila se.

"Neboj se! Půjdu po bezpečné trase." Ona bezpečná trasa znamenala frekventovanou ulici, se spoustou pouličních lamp, žádné stromy a místa, kam by mě někdo mohl zatáhnout.

"To říkáš vždycky! A pak stejně jdeš kratší cestou! Ty stvůry číhají na každém rohu, ani netušíš, jaký mám o tebe pokaždé strach!" zvýšila hlas, v očích se jí zračily obavy. Povzdechl jsem si.

"Dobře! Pokud skončíme hodně pozdě, zavolám ti, abys pro mě přijela, dohodnuto?" nabídl jsem jí. Chvíli o tom přemýšlela, ale pak přikývla, to mi stačilo.

Ještě chvíli jsme si povídali o ničem a o všem, než jsem se odebral do svého pokoje. Doslova jsem sebou praštil do postele. Byl jsem unavený, chtělo se mi spát, ale jedna věc mě držel vzhůru. Když jsem to slyšel poprvé, o několik dní dříve, myslel jsem si, že je to někdo zvenčí, ale teď byl silnější. Hlas v mé hlavě. Potichu ke mně promlouval jazykem, kterému jsem nerozuměl. Mátlo mě to. Myslel jsem si, že jsem se zbláznil. Musel jsem se zbláznit. Hlasy v hlavě slyší jedině blázni. Ale na druhou stranu, nechtěl jsem si to přiznat. Říkal jsem si, že ten hlas jednou zmizí. Možná za to mohl stres, únava, nedostatek spánku, ale ne. Tím to nebylo.

Došlo mi to právě tento večer, když jsem se podíval do zrcadla. Viděl jsem mou postavu, můj obličej, ale připadalo mi, že jsem to nebyl já. Onen člověk, vlastně ani nevypadal jako člověk. Bylo na něm cosi zvráceného, špatného, něco, čemu bych se měl vyhýbat. A to, jak se šklebil. Normální člověk by to bral jako úsměv, možná trochu zlomyslný, ale já ne. Pro mě to byl hříšný a děsivý škleb, ze kterého mi běhal mráz po zádech a tuhla krev v žilách. Nejhorší na tom bylo, že jsem to byl já, ale zároveň nebyl. Nedokázal jsem si to vysvětlit. Zíral jsem na sebe do zrcadla.