Deuced But Happy, Happy But Determined /CZ/

Deuced But Happy

Černovlásek se podíval na tělo vedle sebe, stále se lesknoucí potem.
Něžně, spokojeně se usmál a pohladil lidskou bytost po tváři. Ta se v odpověď usmála také a natáhla se pro polibek. Ochotně jí daroval své rty.
Dnes anděl zažil mnoho nového.
Bylo to poprvé, kdy Dean zachránil jeho, a ne naopak.
Poprvé, kdy doopravdy šílel strachy o danou osobu, bezvládně ležící na zemi.
Poprvé, kdy pocítil nefalšované štěstí, když se na něj jeho přítel, probouzejíc se z bezvědomí, usmál, a třebaže ho celé tělo bolelo, přitáhl si jej do silného objetí.
Poprvé, kdy byly jeho rty ukradeny těmi druhými.
Poprvé, kdy ho někdo viděl tak, jak ho Bůh stvořil.
Poprvé, kdy se jeho křídel – velice intenzivně – dotýkala jiná bytost.
Poprvé, kdy někomu daroval své tělo.
Poprvé, kdy poznal rozkoš milenců.
Poprvé, kdy ležel v Deanově náruči a věděl, že už nemusí odcházet za povinnostmi.
Poprvé, kdy ležel v Deanově náruči a věděl, že už nechce odcházet za povinnostmi.
Poprvé, kdy Dean řekl, že ho miluje, a on po chvilce odpověděl tu stejnou, sladkou otřepanou frázi z romantických filmů, která pro oba tolik znamenala – že jeho city dávno opětuje.
A byla to pravda.
Vždycky věděl, že ke staršímu Winchesterovi něco cítí, nebyl však s to poznat co přesně.
Byla to láska.
Zabíjel kvůli němu, i své bratry a sestry, kteří mu chtěli uškodit.
Zemřel pro něj.
Vytáhl ho z Pekla a označil si jej otiskem na levé paži – aby ostatní nestvůry i anděly varoval, aby se od hnědovláska drželi co nejdál – protože někomu patří.
Protože Castiel ho miloval.
Miloval ho tak, jak jen anděl může – celou myslí, srdcem i duší.
A získat si andělskou duši byl nadlidský úkol – Castiel ale nebyl obyčejný anděl a Dean Winchester nebyl obyčejný člověk.
Znovu se na svého partnera usmál, třebaže věděl, že jednoho dne, dříve nebo později, bude za tyto skutky jako anděl souzen a také odsouzen – nevěděl, kdy ten čas přijde, proto už nechtěl promarnit ani vteřinu strávenou se svou láskou.
Věděl, že bude trpět a snášet mučení pekelné – nelitoval však ničeho.
Nelitoval, že tenkrát dovolil tomu parchantovi, aby se na něj usmál, a zcela ho tak odzbrojil.
Nelitoval, že byl vystavován jeho špatným náladám a vzteku – jinak by to nebyl Dean.
Nelitoval, ani toho, že se rozhodl odejít z Nebe, přesto zůstat andělem a zamilovat se do člověka, a proto si na něj v Pekle začínají chystat všelijaké mučící nástroje.
Dean nevěděl, co Castiela jako padlého anděla, odmítajícího Nebe a dávajícího místo toho přednost člověku, čeká.
Protože kdyby to býval věděl, kdyby mu tohle anděl prozradil, nikdy by to nedovolil.
Proto si to Castiel nechával pro sebe.
A až nadejde ten čas, dozví se Dean pravdu. Možná pak bude nešťastný, bude si to vyčítat, ale anděl mu to nezazlíval.
Anděl nelitoval, že mu tuhle skutečnost zatajil, protože jak mu jednou řekl Dean – jsme lidé, lžeme. Lžeme, abychom dostali to, co opravdu chceme.
A Castiel chtěl přesně tohle.
A že lhal? – vždyť i anděl je jen člověk, třebaže s křídly.