V poutech

Střecha hotelu, kam se dalo jednoduše dostat po schodišti skrytém v zadní části apartmá, byla liduprázdná.

Alespoň jsem si to myslel první dvě vteřiny, než mi kolem hlavy prosvištěla kulka.

Za jednou z odvětrávacích šachet se skrývali dva vojáci. Nečekali nás tady o nic víc než já je. Několikrát jsem po nich vystřelil a oni zmizeli někde za nízkou zídkou, která ohraničovala okraj střechy.

„Je tu požární schodiště," informoval mě Shira a pomalu se přibližoval k místu, kde se nám oba nepřátelé ztratili z očí. „Dalo se čekat, že to tudy zkusí."

Opatrně nahlédl přes okraj střechy. Okamžitě uhnul, následovala salva kulek.

„Jsou tam. Pět nebo šest," řekl, útočnou pušku přehozenou přes rameno. „Ale zdá se, že to vzdají, teď když o nich víme."

Dolů to bylo deset pater, z výšky jsem viděl okolí hotelu jako na dlani. S obavami jsem sledoval, jak se sem stahují další a další vojáci. Byly jich kolem desítky, možná stovky. Rychle nás obkličovali ze všech stran.

Na střeše jsme zatím byli poměrně v bezpečí. Pokud se nebudeme příliš přibližovat k okraji, neměli by nás zespoda zasáhnout.

Museli by přijít nahoru. A pochyboval jsem, že sem někdo vystrčí hlavu teď, když věděli, že tu hlídá Shira.

Bývalý císařův zabiják sáhl po své pušce, a přes její hledí kontroloval okolí, hlavně nejbližší budovy, přestože hotel byl tady zdaleka nejvyšší stavbou .

„Odstřelovači?" napadlo mě.

„Hm, zatím se nezdá, že by sem někoho poslali. Máme proti nim lepší pozici. Zkusí to spíš po setmění, kdy budeme bez nočního vidění v nevýhodě."

Pomalu jsem nakoukl přes okraj střechy. Požární schodiště bylo čisté, vojáci se úplně stáhli. Ale malá skupina se podél zdí přibližovala k hlavnímu vchodu do hotelu.

„Jdou dovnitř," varoval jsem Shiru, který okamžitě namířil dolů a v rychlém sledu zasáhl několik vojáků, co se pokusilo proklouznout do budovy. Zbytek skupinky se při pohledu na své padlé druhy rychle klidil z dostřelu.

Shira odložil pušku a vytáhl vysílačku.

„Řekl jsem, že se máte stáhnout," pronesl tónem, který nepřipouštěl, že by jeho rozkaz nebyl vyslyšen. „Nikdo se nepřiblíží na sto metrů k hotelu, nebo další, co vám pošlu, bude císařova hlava."

„A...ano, rozumíme," ozvalo se z mikrofonu. „Sto metrů."

„Poslechnou?"

„Na chvíli," řekl Shira a já sledoval, jak se vojáci v rudých uniformách vzdalují od budovy. „Nakonec sem vtrhnou."

Trpce jsem pokýval hlavou. Odboj by jednal stejně.

„Normálně by o rukojmích nevyjednávali a prostě by zaútočili. Takové jsou rozkazy," vysvětlil. „Ale tohle je pro ně nestandardní situace. Máme císaře, jejich nejvyššího velitele, a ten druhý nejvyšší...," ušklíbl se, „je ten, co mu míří na hlavu."

To pro císařské vojáky muselo představovat opravdový oříšek. Na něco takového jistě příručky neměli.

Z výšky byl perfektní výhled na okolní město. V dálce jsem poznal rozbořené továrny západní Kashimy a přemýšlel, zda by nám nemohl pomoci odboj.

„Spojím se s velitelstvím."

Shira se na mě po očku zadíval. „Myslel jsem, že už jsi nějakou zprávu posílal."