V poutech

Kapitola 27.

Zastyděl jsem se, tváře mi zrudly. „Vysvětlím ti to. Já jsem..."

„Na tom už nezáleží," přerušil mě a hledím pušky znovu překontroloval okolí. Vojáci poslechli a do jednoho se stáhli z bezprostřední blízkosti hotelu.

Cítil jsem se mizerně. Všechno tohle byla moje chyba. Podvedl jsem Shiru, o ničem mu neřekl, a poslal tu zpropadenou zprávu Pallovi.

„Netrap se tím," vlídně se na mě usmál, když si všiml mého provinilého výrazu.

Čekal bych, že bude naštvaný, až zjistí, co jsem provedl. Ale on se nezdál ani překvapený.

„Myslíš, že když jsi mi sundal pouta a pustil z cely, nenapadlo mě, že to děláš se souhlasem svých nadřízených?"

Šokovaně jsem na něj pohlédl. „Ale to...tak proč...Proč jsi mě...," začal jsem koktat zaskočeně.

„Chtěl jsi zachránit Mayu a já ti to slíbil. Taky jsem jí chtěl pomoci. Okolnosti mi v tu chvíli nepřipadaly zase tak důležité. A byl jsem obezřetný. Tedy zpočátku. Později...," pousmál se a potřásl hlavou, „se to celé nějak zkomplikovalo."

„Shiro, tak mě to mrzí, neměl jsem Pallovi věřit. Ale doufal jsem, že když na velitelství uslyší, co všechno jsi pro nás udělal, tak..."

Umlčel můj pokus o neumělou omluvu krátkým polibkem.

„Vím, žes to myslel dobře, chtěl mi pomoci. Prostě jsi jen..."

„Naivní idiot?"

Přikývl s pobaveným úšklebkem a pak se znovu rozhlédl po okolí, zda nikdo z vojáků neporušil jeho příkaz nepřibližovat se.

„Nakonec je dobře, že se to stalo a zjistili jsme, co je Palla zač," dodal. „Kdyby ne, mohl tobě i mě způsobit ještě hodně problémů."

Jo, protože teď v těch problémech nejsme až po uši, pomyslel jsem si. Ale Shira měl pravdu. Když nic jiného, odhalili jsme, kdo stojí za všemi těmi podezřelými útoky. To pomyšlení mému svědomí trochu odlehčilo.

„Můžeš zkusit zavolat velitelství odboje," navázal na můj předchozí nápad, „ale víš, co tvrdil Palla. Jsi pro ně zrádce. A i kdybys je nějak přesvědčil, nikdy nepřipraví útok včas."

Viděl jsem, kolik vojáků se na základně nachází. Odboj by musel naplánovat rozsáhlý protiútok, aby měl šanci. To znamenalo hodiny a hodiny... přemístit pozemní síly, stáhnout je do města.

„Když zůstaneme tady, kolik myslíš, že máme času?" zeptal jsem se.

„Na jejich místě bych počkal do soumraku. Pak bych se pokusil nějak vniknout dovnitř a osvobodit císaře. Mohou nás odříznout od elektřiny, mají lepší vybavení pro noční boj, my budeme tápat ve tmě."

Pohlédl jsem na oranžové slunce, které se pomalu přibližovalo k západu. Zbývala tak hodina, ne víc.

„Co tedy uděláme? Budeme s nimi jednat? Nechají nás odejít, když výměnou propustíme císaře?"

Shira se zamyslel. On z nás věděl o postupech vojska nejvíce.

„Nemůžeme se vzdát kontroly nad císařem, to jediné nás drží naživu," řekl po chvíli.

„A vzít ho s sebou?"

Zavrtěl hlavou. „Nedovolí nám ho vyvést ze základny. Zaútočí hned, jak se o to pokusíme. Nebudou riskovat, že padne do rukou odboje."

„No tak...," horečně jsem vymýšlel další možnosti, „se zkusíme probít?"

„Ze základny, kde jsou tisíce vojáků? S Mayou a Ayako?" zatvářil se pochybovačně.