Minho se ráno probudil s úsměvem na rtech. Včerejší odpoledne si s Jisungem náramně užil a i když doma dostal čočku a musel se učit mnohem víc, nevadilo mu to a chtěl s Jisungem takto, bez dělání projektu, jít znovu ven. Užíval si přítomnosti mladšího, jak nikoho jiného. Mluvilo se mu s ním tak dobře, na nic si nemusel hrát a připadalo mu, že se znají celý život a to spolu „poprvé promluvili" v podstatě jen před devíti dny.
Minho se připravoval do školy. Najednou mu začal zvonit mobil. Podíval se, kdo to byl. Jeho přítelkyně Hayan. Minho to vzal. „Ahoj Hayan."
„Minho! Jakto, že si mi neodpovídal na zprávy a nebral si mi moje hovory! Jak se nemám bát, že mě nepodvádíš, když mi potom děláš tohle!" vyjela hnedka na Minha.
„Promiň, teď je toho trochu víc. Dělám ten ples a ještě do toho se musím učit. Nějak jsem to nestíhal, promiň. Slibuji ale, že tě s nikým nepodvádím. A pokusím se ti víc odpovídat. Slíbit ti to ale nemůžu, bohužel."
Dívka na druhé straně si pozdechla. „Ale pokus se. Jak se máš?"
„Jo, jde to. Jen je toho teďka trochu moc. Jak ty?"
„Jo, jde to. Jen mi tu chybíš, v tom Busanu. Někdy za tebou přijedu. Možná, můžu přijet na vánoční prázdniny. Ráda bych tě zase viděla."
„Jo, to by bylo fajn, kdybys přijela," samotného Minha překvapilo, jakým stylem to řekl. Vyznělo to víc ledově, jak chtěl, aby to vyznělo. „Kdyžtak ne, nejsem na tebe naštvanej, jen jsem to řekl v blbym tónu," objasnul se hnedka, aby to jeho přítelkyně nevzala špatně.
„Děje se něco? Připadáš mi takovej, jinej."
„Ne, nic se vážně neděje, jen toho je dost teďka. Promiň Hayan, rád bych si s tebou ještě povídal, musím jít už do školy."
„Zavoláme si dneska ještě?" zeptala se dívka na druhé straně telefonu. Minho chvíli přemýšlel.
„Dneska mám tréninky, takže ne. A večer se budu učit, takže ne, dneska ne."
„A zítra?" ptala se dál. Minho si povzdechl. Sám nevěděl, jestli někde bude nebo ne. Zítra mu končí tréninky, takže asi bude celý den v tělocvičně.
„S největší pravděpodobností ne. Hele, Hayan, já se pokusim ti nějak zavolat, ale ono já vážně nemám čas."
„Já to chápu. Pokus se jo? Tak ahoj."
„Ahoj," Minho vytípnul hovor. Připadal si divně. Vždycky do teď, když s Hayan volal, byl šťastný, nadšený a teď mu bylo tak... matně. Bylo to jakoby volal třeba s Chanem. Cítil se úplně stejně.
Celou dobu, co šel do školy, nad tím přemýšlel. Že by jeho láska pro Hayan opadla? Vždyť jen měsíc zpátky počítal každou minutu do té doby, co si mohli zavolat. A co teď? Proč si připadá, jakoby mnohem radši šel ven s Jisungem, jak s ní? Cítil se z toho špatně.
Minho si hodil věci do své lavice, ve které seděl sám. Byl za to rád. Alespoň vedle sebe nikoho neměl, takže ho nikdo nerušil. Vytáhl si nějaké učebnice, aby se odreagoval a nepřemýšlel furt nad tím, co se s ním stalo. Ve třídě, když přišel, byl sám. Pomalu začli přicházet jiní lidi.
Asi za deset minut přišel i Jisung s Felixem. Minho se na ně podíval. Han se právě něčemu smál a s jeho úsměvem, který Minho považoval za nádherný, se na něj otočil a zamával mu. Minho pocítil tento divný pocit v hrudi. Takové zvláštní teplo. I on se usmál a zamával tomu staršímu z modrovlásků.
Zakroutil hlavou a znovu se ponořil do učení, dokud nezačla hodina, kde se snažil se soustředit a nemyslet nad ním a Hayan. Měli korejštinu, takže se mu to i povedlo.
O přestávce se chtěl věnovat učení, jak normálně dělá, když zrovna nejde k Changbinovi a Chanovi. Vytáhl si učebnici matematiky a začal si normálně v hlavě počítat příklady, jak dělal. Ani nevnímal, že k jeho lavici přišel menší modrovlásek. Až když si sedl na židli vedle něho. Minho se na něj zvídavě podíval. „Ahoj?"
„Ahoj," řekl Jisung a vřele se na staršího usmál. Ten mu úsměv oplatil.
„Potřebuješ něco?"
„Ne, jen jsem si chtěl popovídat. Felix by mi stejně jen celou přestávku básnil o Changbinovi a z toho mi fakt už hrábne," objasnil Jisung a Minho se zasmál. „Měl si to včera doma v pohodě? Přeci jenom jsme byli venku docela dlouho."
„Čekal jsem to, takže jo, v pohodě. Spíš mi řekni, jak moc tě seřvali kluci."
„No, nebyli nejšťastnější, že jsem se o hodinu opozdil, to musím uznat. Ale pak je to přešlo. Po tom, co mi dali kupu práce. Je to takovej jejich trest. Když přijdeš pozdě, máš pětkrát víc práce. Někdy to ale dělaj záměrně, protože jsou líní a tak nechtěj dělat tolik věcí. A já jako nejmaldší to odskáču," líčil mladší a byl značně otráven, což pobavilo hnědovláska.
„Ale přežil si to. Škoda, že se dneska nemůžem vidět. Včera to bylo fajn a rád bych to znova zopakoval, ale kvůli tréninku nemůžu."
„Jo. Nebo, můžem trénink a studio vynechat. Klidně bych to i udělal, protože včerejšek byl fajn a jestli by nás dneska netlačil čas, vím, kam bych s tebou zašel."
Minho chvilku zvažoval možnosti, které mu byly dány. „Hele, dneska ještě trénink můžu vynechat. To až zítra tam bezpodmínečně musim být."
Jisung se usmál. Hnedka pochopil, na co Minho narážel. „Tak, jestli dneska půjdeš k Chanovi a Changbinovi, půjdu s tebou a ty mě budeš chránit vlastním tělem, jestli se mě pokusej zabít."
Minho se Jisungové odpovědi zasmál. Jeho úsměv nějakým způsobem fascinoval mladšího a totálně ho vyváděl z míry.
„Takže tě mám čekat před školou?" řekl Minho. Čekal na odpověď hned, ale ta mu nepřišla, tak se otočil na Jisunga, který se stále zkoumavě díval na jeho rty. Minho pootočil hlavu na stranu. Za chvíli Jisung zakroutil hlavou a podíval se mu do očí.
„Jo, promiň, co si říkal, já se nějak ztratil ve svých myšlenkách, takže jsem ti nerozuměl."
„To nic, jen jsem říkal, že budu čekat před školou. Nemusíš ale na obědě pospíchat jo, nevadí mi stát venku, protože se oblíkám dobře a není mi zima, na rozdíl od někoho." Jisung se nad Minhovou poznámkou jen nevinně usmál.
„Jak se jinak máš? Snažím se navázat konverzaci, aby nestála, ale nevim, co říkat, takže proto se ptám tak debilní otázky," vysvětlil ihned Jisung, čímž rozesmál staršího.
„Chápu, chápu. Jo, jde to. Nic extra, ale tak život nikdy není extra. Co ty, když už jsi to načal."
„Jo, taky to jde. Jen tu v tý budově školy tak umírám. Zajímá mě, jestli si lidi myslí, že mě baví škola, když mám tak dobrý známky, protože ne, nebaví mě a kdybych byl z jiný rodiny, tak takovýhle známky fakt nemám."
„Jo, to by mě taky teda zajímalo. Protože to mám úplně stejně jak ty," řekl Minho a pousmál se.
„No nic, já už půjdu do svý lavice, za chvíli stejně zvoní. Půjdeš příští přestávku za Binem atd?"
„Jo, asi příští no. Jdeš se mnou, že? Budu s tím počítat."
Jisung došel do své lavice a ještě chvilku si povídal s mladším. Ten vyzvídal, co probírali s Minhem. Jisung mu to všechno řekl a Felix nemohl být víc šťastný. Hnedka byl ale uzeměn Hanem, který dával důraz na slova 'nic mezi námi není'.
Další přestávku šli Jisung a Minho za Changbinem a Chanem. Jisung řekl, že vynechává dnešní studio, čímž si vysloužil ještě větší přednášku jak včera. Znovu ale, když řekl, že půjde ven s Minhem, proto nepůjde, se uklidnili a řekli, že chápou a že je to v pohodě. Jisung nad tím jen zakroutil hlavou a šel zpátky do své třídy.
Den uplynul docela rychle. Až překvapivě rychle. I když bylo Jisungovi sděleno, že na obědě pospíchat nemusí, neuposlechl a co se dalo, naházel do sebe a hnedka si to trádoval ven, kde už ho čekal Minho tak jako normálně, opíraje se o strom.
Když Minho zpozoroval Jisunga, usmál se na něj a když byl mladší ve vzdálenosti, kdy si byl hnědovlásek jistý, že ho uslyší, spustil: „Že ty jsi spěchal s tím obědem, i když jsem ti říkal, že nemusíš?"
„Koukni, oběd se stejně z velký většiny nedal jíst, takže jsem v podstatě nepospíchal," objasnil Jisung a Minho s úsměvem zakýval hlavou.
„Jdem?" zeptal se. Mladší přikývl a společně se rozešli, kam je Jisung vedl. Minho nevěděl kam, ale ani mu to nevadilo. Pokud Han veděl, kam jdou, stačilo mu to.
Ale asi po dvaceti minutách chůze, které Jisung jen prokecal, Minhovi už bylo divné, kam až jdou. Byli už dost daleko a Jisung nevypadal, že hodlá v blízké chvíli zastavit. „Jisungu, kam to jdem?" zeptal se.
Mladší se na něj jen podíval a usmál se. „Nebuď zvědavej, budeš brzo starej. Za chvíli, tak za pět minut, tam budem. Neboj, moc dlouho to nebude," řekl.
Minho jen nadzvedl obočí, ale dál to neřešil. Šli dalších pět minut, jak Jisung řekl, než se zastavili. Před nimi byl velký rozlehlý les. Nevypadal moc přátelsky, byl takový tmavý a Minhovi to moc dobrý pocit nedávalo. Když se ale otočil na Jisunga, byl překvapen. Han byl jeho úplným opakem. Usmíval se od ucha k uchu a vypadal jako sluníčko.
„Kde to jsme?" zeptal se podezřívavě Minho. Nikdy v této části Seoulu nebyl. Ani nevěděl, že tu je nějaké místo, které vypadalo takhle.
„Pojď," řekl Jisung, chytnul Minha za ruku a začal s ním utíkat do toho lesa, nepouštěje se staršího ruky. Ten byl překvapen z mladšího činů. Chytl ho za ruku, jakoby to byla ta nejvíc normální věc, ani nad tím nepřemýšlel. Minhovi to nevadilo. Vyvolalo mu to znovu ten divný pocit v hrudi a v břichu. Usmál se a utíkala dál za mladším.
„Snad to ještě stojí," zamumlal si pro sebe Jisung, když zpomalil a začal se rozhlížet kolem sebe, aby něco našel. Když to spatřil, usmál se a rozeběhl se k tomu, čímž málem způsobil Minhův pád, jelikož se stále drželi za ruce a on nabrání na tempu nečekal. „Tak tadá! Tohle jsme postavili s Felixem, když nám mohlo být takových... jedenáct? Něco kolem toho."
Minho spočinul před ohništěm s lehátkem a nad tím nějakým domkem na stromě. Stromech, abych byla konkrétní, protože se domeček táhl přes dva. Minhovi spadla brada a vydechl. „Tohle jste vážně vy dva sami bez pomoci postavili s Felixem?" zeptal se v úžasu.
„No jo, už to tak bude. Strašní kutilové jsme byli, co? Bez videí na Youtube bychom to ale nezvládli. Chtěl jsem tě sem vzít, abych ti ukázal, že tohle jsem postavil. Musím říct, že tady mi ty úhly a matika k něčemu vážně byla. Vzal bych tě sem už včera, ale s tím, že jenom cesta trvá půl hodiny a my jsme měli ty hodiny jenom dvě, přišlo mi to zbytečný. Dneska ale, jelikož nikdo nikam nepospíchá, jsem tě sem konečně mohl vzít. Pojď nahoru. Snad tam furt něco málo je, nebyl jsem tady takový čtyři roky."
Až tady Jisung pustil Minhovu ruku, aby se mohl bez problémů vyhoupnout na první větev stromu. Minho ho následoval a za chviličku se ocitl na dřevěných deskách. Podíval se po domečku. Byl tam koberec a na zemi pár knich a her.
„Nic moc no, ale moc věcí jsme sem netahali, zaprvé kvůli cestě a za druhé jsme nevěděli, co tohle dřevo udrží," řekl Jisung a zaťukal na podlahu jako demonstraci jeho slov. Hned na to se ale usmál. „Byla by ale docela zábava, vidět dva jedenáctiletý kluky, jak nesou knihovničku a někam s ní jdou. Dělali jsme si tu úkoly, takže tu možná jsou i starý sešity. No nevim no," řekl Jisung a podíval se po věcech, co byli na zemi. Všude okolo nich bylo hodně prachu, ale jim to nevadilo.
Minho si sedl naproti Jisungovi a vzal si nějakou z knížek do ruky. Byla to učebnice korejštiny šesté třídy. „Tak tady je dokonce i učebnice korejštiny, jo? To se dělá, tahat učebnici do lesa a pak jí nechat na pospas přírodě, samotnou, v domečku na stromě? Učitelka Song by z tebe nebyla nadšená, kdyby se dozvěděla, že její oblíbený žák se takto chová ke svým učebnicím," zasmál se. Oprášil učebnici a otevřel ji na náhodné stránce.
„Hele nemel jo? Ukaž, co v ní je," zamumlal Jisung a přisunul se blízko k Minhovi, aby viděl obsah knížky. Minho se na něj otočil a usmál se.
Začli spolu listovat knížkou a někdy poznamenali, co se to učili, že si to vůbec nepamatujou, nebo že tohle byla blbost a že tohle je bavilo, atd... Dostali se na poslední stránku, kde byla tabulka s podepsáním. Když ji Jisung spatřil, málem vyletěl do stoje. Ukázal na Minha: „Vydíš! To je Felixova! Já se takhle k mým učebnicím nechovám a ani jsem se k nim takhle nechoval!" vyjekl.
„No dobrý, dobrý, promiň, že jsem tě obviňoval," zamumlal Minho a pobaven z chování mladšího zakroutil hlavou.
„No to si teda vyprošuju. Že sis vůbec myslel, že já bych takhle nechal učebnici."
„No, podle toho jak tě teďka znám, moc by mě to nepřekvapilo. Ale jestli si musíš, jako já, všechno ze školy už od první třídy nechávat, tak promiň."
„Ne, to v pohodě. Taky si to musim nechávat, to je pravda. Je to už otrava. Mám celou krabici jen učebnic, sešitů. Kdybych nemusel, tak by dopadali stejně," zasmál se Jisung a vzal si opatrně od Minha učebnici a sám si v ní projížděl.
V domku strávili kolem tří hodin. Jisungovi začala být zima a když už mu Minho musel pujčit jak čepici, rukavice i šalů a pomalu svoji bundu, usoudil, že už je na čase jít. Taky byla už tma jak v ranci, takže šli po svitu mobilních svítilen. Několikrát spadli a ten druhý je musel zvedat ze země. Po půl hodině chůze se dostali před Jisungův barák.
„Běž už divnitř. Jsi zmrzlý až na kost. Bež si dát pořádně horkou sprchu a zabal se do deky, jestli ještě plánuješ se učit," vyvalil mu hnedka Minho. Jisung je přikyvoval.
„Jo, jo. Dojdeš domů?" strachoval se. Starší jen přikývl. „Dobře. Děkuju, že jsi se mnou dneska šel, bylo to moc fajn."
„Jo, to bylo. Děkuju, že si mě tam vzal. Tak ahoj."
Jisung se usmál, ale ještě před tím, než se Minho stačil otočit, obejmul ho. Hnědovlásek to vůbec nečekal. Překvapeně se podíval na modrovláska, který ho objímal kolem krku. Hlavu měl schovanou v ohybí mezi Minhovým krkem a ramenem a vypadal tak uvolněně. Minho se usmál a pevně mladšího obejmul. Hlavu si položil na Jisungovo rameno a chvilku tak setrvali, než se od sebe odtáhli.
„Tak ahoj Minho," řekl pohotově mladší a co nejrychleji zmyzel ve svém domě, aby starší neviděl jeho červenající tváře.
Ten se usmál, zakroutil hlavou a odešel směr svůj dům. Překvapilo ho to objetí, ale nevadilo mu. Ani jeden si neuvědomil, že Jisung Minhovi nevrátil jeho věci.
----------------------
2444 slov