Od té chvíle se vězeň choval ukázkově. Žádný z mých vojáků nepřišel k úhoně, žádné další krvavé incidenty se nekonaly. Za odměnu si Shira vysloužil svoji slíbenou cestu do umýváren, což mě stálo další nepříjemný rozhovor s ředitelem věznice.
Představa, že bychom měli vězně vyvést ven z cely, se mu nelíbila ani v nejmenším. Detailně mi popisoval, co se stalo naposledy, když vzali Shiru do sprch a na prstech vypočítával kolik lidi přišlo k úhoně. Nakonec to vzdal a dal od celé akce ruce pryč.
Vstoupil jsem do cely v doprovodu tří vojáků. Černovlasý muž seděl na posteli opřený o zeď a pozoroval mě.
„Je čas na vycházku."
Vyvedli jsme ho z cely a bez sebemenších potíží doprovodili do uzavřených umýváren. Tam čekala Maya s dalšími dvěma vojáky. Chtěla vězně prohlédnout a sundat staré obvazy.
Pracovala rychle a jistě. Shira se za celou dobu nepohnul ani nepromluvil. Nechal ji, aby mu rozepnula obnošenou šedivou košili, a zkontrolovala zlomená žebra a pohmožděniny.
Na jeho kůži se snad nevyskytovalo místo, které by nebylo zbarvené do fialova. Podlitiny a modřiny měl po celé hrudi, na krku i na ramenou.
Odvrátil jsem pozornost od jeho ran a podíval se mu do obličeje. Naše pohledy se střetly. Teprve teď jsem si všiml, že mě celou dobu upřeně sleduje.
„V pořádku," skončila Maya s prohlídkou.
„Máš pět minut," vyzval jsem Shiru.
Po té vybídce se muž krátce usmál a začal se svlékat. Stáhl si z ramen vězeňskou košili a nechal ji spadnout na zem. Když jeho ruce sjely k zapínání kalhot, na okamžik se zarazil, a přelétl pohledem Mayu a pět vojáků, kteří stáli rozmístění v místnosti.
„Bylo by možné, abych měl trochu víc soukromí?" ušklíbl se Shira, jeho pohled zůstal viset na mém obličeji.
„Nečekáš, že tě tady necháme samotného."
„Kam bych odsud mohl utéct?"
Opravdu neexistoval způsob, jak se z umýváren nepozorovaně vytratit. V místnosti nebylo okno ani jiný východ než ten, který hlídala další skupina mých vojáků.
Nemohl jsem si však dovolit nechat Shiru úplně bez dozoru.
„Vážně je nutné, aby tu byli i oni?" ukázal na skupinku pěti vojáků pod mým vedením.
Sprchovat se před sedmi lidmi by jistě bylo příjemné jen málokomu. Ovšem stejně tak jsem věděl, že to stoprocentně není Shirův případ. On sledoval něco úplně jiného.
Tušil jsem, že dělám chybu, ale zajímalo mě, co chystá. Kývl jsem na své muže, aby počkali přede dveřmi. Koutkem oka jsem zaregistroval Mayin nespokojený výraz.
„Nedělej to, Tairo," varovala mě šeptem, když se ke mně naklonila. „Je to past."
„Chci zjistit, co má v plánu," odpověděl jsem ji potichu. „Běž ven s ostatními. Kdyby se cokoli stalo, hned střílejte."
Maya zdráhavě poslechla.
„Spokojen?" obrátil jsem se na Shiru, když jsme osaměli.
„Děkuji, veliteli," odpověděl vězeň s nevinným úsměvem, který musel být hraný.
Opřel jsem se ramenem o zeď obloženou vybledlými dlaždicemi, ruku položil na pouzdro se zbraní u mého boku.
Zašlé umývárny byly cítit vlhkostí, plísní a slabým chemickým pachem čistidel. Sprchy se tu nacházely čtyři, přičemž jedna byla poničená, kovová hlavice vytržená ze zdi. Shira si bez dalších cavyků svlékl zbytek oblečení a zamířil k té nejbližší.
Také na zádech a dolní části těla měl mnoho pohmožděnin a šrámů. Velká podlitina se táhla přes jeho levé stehno až ke kolenu. I na druhé noze mu Marakin zanechal svojí vizitku v podobě řezných ran a popálenin.
Kay odvedl poctivou práci, pomyslel jsem si s trpkou pachutí na jazyku. Mučení zajatců, i když se jednalo o někoho jako je Shira, mi bylo proti srsti. Rada něco takového neměla schválit. To se více podobalo císaři a jeho metodám.
Vězeň otočil kohoutkem a postavil se pod sprchu. Vyloženě si ji užíval. Se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima nastavoval obličej proudu vody, zatímco mokré prameny černých vlasů mu spadaly na ramena.
Pozorně jsem ho sledoval a pomyslel si, že vypadá opravdu dobře. Není divu, že byl u žen tak oblíbený. Byl to přesně ten typ, který se líbí všem dívkám. Jeho image drsňáka je musela dostávat do kolen. Dokonce i Maya, jak jsem tušil, pro něj měla slabost.
„Neprohlížej si mě tak, budu se červenat," prohodil najednou.
„Nemusíš se vzrušovat, jenom obdivuji Marakinovu práci," odpověděl jsem klidně vědom si toho, že mě podobnými narážkami chce jenom vykolejit.
„Tvůj přítel?" zeptal se, zatímco si vymýval pěnu z vlasů.
„Marakin? Ne, ani ne."
„Dobře," řekl jen a dál se věnoval sprchování. Po chvíli jeho pohled padl na moji zbraň.
„Vidím, že dneska jsi ozbrojený," poznamenal s despektem. „Už i ty se mě bojíš?"
Snažil se mě vyprovokovat, cítil jsem to z něj.
„Mysli si, co chceš."
„Ta pistole by ti stejně nepomohla," očividně to téma nechtěl opustit. „Kdybych tě chtěl doopravdy zabít, už bys byl mrtvý."
V duchu jsem se ušklíbl. Takovými řečmi mě nemohl rozhodit.
„To jsou silná slova od někoho se zlomenými žebry."
Shira mlčky vypnul vodu a vystoupil ze sprchy. Vzal si ručník a beze spěchu se utíral. Když skončil, natáhl se pro novou sadu šedivého vězeňského úboru a začal si oblékat kalhoty.
Z vlasů mu stále kapala voda a stékala přes ramena na vypracovanou hruď. Při tom pohledu mě napadlo, že kdyby nebylo těch zranění, která hyzdila jeho jinak dokonale vyrýsované tělo, vypadal by jak z reklamy na nějaký drahý parfém.
Jenom na zlomek vteřiny moje ostražitost polevila a on toho beze zbytku využil. V ten okamžik vyrazil.
Když jsem si pak v mysli znovu přehrával, co se stalo, nedokázal jsem si vybavit chvíli, kdy se Shira poprvé pohnul. Všechno se stalo příliš rychle a já nestihl zareagovat. Než jsem mohl použít zbraň, černovlasý muž se dostal až ke mně a vyrazil mi ji z ruky.
Svým železným stiskem sevřel moje pravé zápěstí a bolestivě zpáčil paži za záda. Druhou rukou mě chytl pod krkem, že jsem ze sebe nedokázal vypravit ani hlásku.
„Jak jsem řekl," zašeptal sotva slyšitelně vedle mého ucha. „Kdybych tě chtěl opravdu zabít, byl bys už mrtvý."
Cítil jsem neuvěřitelný vztek a z jeho povýšeného chování mi vařila krev v žilách.
„Můžeš...mě... zabít," vypravil jsem ze sebe sípavě. „Ale...ven...se...nedostaneš."
Shira se s převahou usmál a sevřel mi hrdlo ještě o něco pevněji. Lapal jsem po dechu a marně se pokoušel osvobodit. Přesto jsem necítil strach, zuřil jsem.
Tak lehce mě přemohl, ošálil, podvedl. Nahrál to dokonale a já mu na to skočil. Sám jsem poslal svoje muže pryč, jistý si svoji převahou nad zraněným a neozbrojeným zajatcem.
Tohle však nebyl obyčejný zajatec. Věděl jsem, že je nebezpečný, a stejně se nechal ukolébat jeho sliby.
Jsem takový pitomec.
Ocelové, skoro úplně šedé, oči se zařezávaly do mého obličeje jako dva střepy. Navzdory všemu mi hlavou probleskla myšlenka, že jeho tvář je opravdu krásná.
Skvělá práce, Tairo. Nemůžu skoro dýchat, císařský zabiják mě drží pod krkem a já se rozplývám nad tím, jaký má pěkný obličej.
„Co teď udělá slavný velitel Imara?" prohodil posměšně. „Mohl bych ti ve vteřině zlomit krk."
Snažil jsem se vykroutit, dostat se z toho smrtícího sevření, ale byl silný a uměl skvěle bojovat navzdory zranění. Tak moc jsem ho podcenil.
„Nebo bych tě mohl pomalu a bolestivě uškrtit, sledovat, jak se dusíš."
Se vzdorem jsem mu hleděl do očí. Jestli mě chtěl vyděsit, nezabíralo to.
Shira soustředěně studoval moji tvář a pak pohledem sklouzl na moje rty.
„Nebo bych mohl..."
Drobné kapky vody z Shirových vlasů mi dopadly na uniformu, do nosu mě uhodila vůně mýdla a laciného šampónu. Ucítil jsem jeho dech na tváři, když se ke mně naklonil ještě blíž.
O co mu zatraceně jde?
V dalším okamžiku mě všechny otázky opustily a jediné, co jsem dokázal vnímat, byla horká ústa, která se přisála k těm mým.
Vší silou jsem do něj strčil, ale bylo to jako pokoušet se pohnout skálou.
Najednou jsem si velmi dobře uvědomoval, jak se jeho dychtivé rty smyslně pohybují proti mým, pomalu, vychutnávajíc si každý okamžik. Pak se jazykem dotkl mého spodního rtu, jako by žádal o povolení vstoupit, a po zlomku vteřiny váhání jím jemně vklouzl do mých úst.
Celé mi připadalo neskutečné. Jako nesmyslný sen. Císařův zabiják a náš nejnebezpečnější vězeň má jazyk v mé puse. Něco takového se přece nemohlo dít.
A proč si to proboha nechávám líbit bez známky protestu? Proč se chvěji v náručí toho muže a ochotně ho nechávám ochutnávat svoje ústa?
Možná za to mohl šok z té nečekané situace nebo možná překvapení z toho, jaký ten polibek byl. Opatrný, pozvolný, skoro bych řekl něžný. Přesný opak toho, co bych od něj očekával po tom, co mě málem přizabil.
Snad proto jsem necítil potřebu se bránit. Shira mě vlastně už neohrožoval. Jenom mě líbal. A já líbal jeho, uvědomil jsem si najednou.
Nevím, kdy jsem se stal aktivním účastníkem, ani jak je to dlouho, co mě černovlasý zabiják propustil ze svého smrtícího sevření a jeho ruce jen volně spočívaly na mých ramenou.
V tu chvíli na mě dolehla absurdita celé situace a já zpanikařil. Rozum, který se posledních několik vteřin toulal bůhví kde, se znovu chopil kontroly nad mým tělem.
Prudce jsem od sebe Shiru odstrčil a srazil ho k zemi dobře mířenou ranou do obličeje.
Zavrávoral a dopadl na mokrou podlahu. Nevypadalo, že by měl v plánu se ještě o něco pokoušet. Přesto jsem ze země zvedl zbraň, kterou mi předtím vyrazil z ruky, a namířil na něj.
S lehkým úsměvem na rtech na mě pohlédl a pak si otřel krev, která mu stékala z rozbitého nosu. Vypadalo to, že jsem ho trefil líp, než jsem doufal.
„Asi jsem si to zasloužil, co?" poznamenal jako by se nic nestalo a pomalu se zvedal z podlahy.
„Za tohle půjdeš zpátky do želez," zasyčel jsem výhrůžně a snažil se, aby si nevšiml, jak se mi chvějí ruce.
Shira, který si omýval krev z obličeje, se na mě obrátil. „Ale no tak, nic jsem neprovedl."
„Napadl jsi mě, vyhrožoval..."
„Ty naděláš," ušklíbl se. „Chtěl jsem se jenom pobavit. A kromě toho...," pohled jeho bystrých očí se do mě zabodl. „Nevypadal jsi, že by se ti to až tak nelíbilo."
„Ty ses chtěl pobavit?" zopakoval jsem a úmyslně tak přešel tu poslední poznámku. „Tohle ti připadá jako zábava?"
„Tohle už ne, když mám rozbitý obličej," zavrčel. „Měl jsem to radši zkusit na tu tvoji kamarádku," prohodil napůl pro sebe. „Tu bych nemusel dvakrát přemlouvat."
„Na Mayu zapomeň. Jenom se na ni špatně podíváš a..."
„Ty teda umíš zkazit zábavu."
Pak s úsměvem dodal: „Ale neboj, mám radši muže v uniformě."
On se mnou flirtoval. Nejdřív mi skoro zlomil krk, pak mě políbil a teď se mnou flirtoval.
Vážně. Naprosto. Dokonalý.
„Vrátíš se do cely a dostaneš zpátky pouta," řekl jsem nesmlouvavě, zbraň stále namířenou na něj.
„A co naše dohoda?"
„Tu jsi porušil," odsekl jsem podrážděně a snažil se uklidnit. Jestli mě tímhle svým kouskem chtěl vyvést z míry, tak se mu to podařilo na jedničku.
„Mohl jsem ti opravdu ublížit, dokonce tě zabít, ale neudělal jsem to. Tohle...," natáhl ruku a nečekaně mi přejel prsty po krku, na kterém musely být patrné modřiny po jeho stisku, "...nic není. Za pár dní to zmizí."
Stáhl ruku zpátky dřív, než jsem ji stačil odstrčit.
Mrskl jsem po něm naštvaným pohledem: „Jestli čekáš, že..."
Do místnosti se jako uragán přiřítila Maya. Vtrhla mezi nás se zbraní v ruce připravena ji okamžitě použít. Ostatní vojáci jí šli v patách.
„Děje se něco?" podivil jsem se.
„Jsi tu s ním víc jak půl hodiny," upozornila mě pomalu Maya a sklonila hlaveň pistole. „Myslela jsem, že...," lékařka se odmlčela, když si všimla Shirova rozbitého obličeje a rudých otlačenin na mém krku.
„Co se stalo?"
„Odveďte vězně do cely," kývl jsem na svoje muže, aniž bych reagoval na Mayinu otázku.
Teprve, když Shira zmizel z mého zorného pole, jsem se na ni obrátil.
„Tairo?" vyzvala mě opět Maya a položila mi ruku na rameno. „Povíš mi, co se dělo?"
„Tady ne. Pojď do mojí kanceláře."
*
Sotva jsem Maye stihl převyprávět, co se stalo, zazvonil mi služební telefon. Volala předsedkyně Hanarová. Osobně jsem se s ní nikdy nesetkal a zahlédl ji pouze párkrát na zasedání Rady. Byla to starší žena, rázná a přímá, která šla vždycky rovnou k věci. Jako třeba teď.
Bez servítek mi oznámila, že v západní Kashimě došlo k dalšímu rozsáhlému útoku, při kterém zemřel velitel Erik Lindberg a velká část jeho jednotky byla rozprášená.
„Rada rozhodla, že vy a vaši muži musíte zpátky do boje," řekla hlasem, na kterém bylo jasně znát, že ode mne neočekává nic míň než okamžité splnění rozkazu.
„Rozumím. A Shira?"
„Jeho výslech odložíme. Ať na něj zatím dohlédne někdo z vaší jednotky."
„Jistě," na víc jsem se nezmohl.
Nevadila mi představa, že se vracím do boje. Strávil jsem na bojišti posledních pět let, z toho tři roky jako velitel. Nebál jsem se, ale cítil jsem podivnou nechuť zrovna teď odjet. Měl jsem pocit, že za sebou nechávám nedodělanou práci.
Hanarová mi ještě chvíli popisovala detaily týkající se mého okamžitého odjezdu a já jen tupě přitakával. Když konečně zavěsila, unaveně jsem si promnul oči a zadíval se na Mayu.
Stála tam, zamyšlená, její dobrá nálada, kdy si mě ještě před pár minutami dobírala kvůli tomu fiasku ve sprchách, najednou zmizela.
„Posílají tě do boje?" spíš to konstatovala, než že by se doopravdy ptala. Vyslechla většinu mého hovoru s předsedkyní, věděla, o co jde.
„Jo," přikývl jsem a vstal od stolu.
„Kdy odjíždíš?"
„Hned jak dám do hromady jednotku."
„Jdu se připravit."
Ano, také Maya patřila do mé jednotky, byla naše vojenská doktorka. Rád bych ji měl po svém boku jako už mnohokrát, ale potřeboval jsem jí svěřit něco ještě nebezpečnějšího.
„Ne," zastavil jsem ji. „Pro tebe mám jinou práci. Dohlédneš na Shiru."