Mythix club

Po hodině ležení na trávníku před zámkem jsem se konečně postavila. Byl už večer. Hlava se mi motala a nohy podlamovaly. Proto jsem se opět posadila na zem. Aoi se ještě neprobral. Docela mě to znervózňuje. Co když je na tom tak zle, že se neprobere?
„Nebojte se slečno. Bude v pořádku." řekla jakási žena a klekla si ke mě.
„Jak můžete vědět. Máte snad s draky skusenost?" řekla jsem pomalu se slzami v očích.
„Mám, a docela dost. Můj manzel měl draka, než jsem od něj utekla. Teď už je pravděpodobně mrtví. Jinak byste vy nebyla královna, slečno."
„Prosím?" řekla jsem a otočila se k ní čelem. Teptve teď jsem si ji dostatečně prohlédla abych nevěděla kdo to je. „Matko..." řekla jsem překvapeně. Nevěděla jsem co říct dál, tak jsem radši jen mlčela. Usmála se na mne a obrátila se na Aoiho.
„To co se stalo, je normální. Je to vládcova schopnost. Splynout se svým drakem. On je totiž část tvé duše. On to ví, ty to víš. Ale ty si to nepřipustíš. Žádný člověk si to nepřipustí. Dokud to nezažije. Dokud nezíská část dračí duše a nepřijme ji." řekla a podrbala Aia pod bradou. Stále se usmívala. Aio trochu zabručel, takže odtáhla ruku ruku a podivala se opět na mne. „Dokud to nepřijmeš budeš mít pocit, že ti neco chybí." řekla a stejně jako se náhle objevila tak i zmizela. Dívala jsem se, teď už na prázdnou, uličku v zahradě. Ani jsem nepostřehla kam vlastně šla. Prostě zmyzela, vypařila se.
Moc jsem ale nepochopila co mi řekla. Radši si pro jistotu zajdu do té knihovny. Aoi by prý měl být v pořádku. Takže ho tu nechám. Ale ještě sem někoho pošlu aby počkal až se probere a ošetřil mu zranění, kterých rozhodně nebude málo. Postavila jsem se a zamířila do knihovny.

Když jsem vešla do knihovny. Stačilo mi jen lusknout prsty a knihy, které se třebaže jen slovem zmiňovaly o tom nad čím jsem zrovna přemýšlela, přiletěly na stůl. Docela dobrá vychytávka, aspoň nemusím prolézat třípatrovou knihovnu jak trotl. Když jsem tu byla poprvé, tak se na mě knihovnice dívala jak na blázna. Vůbec mě nenapadlo, že by tu byl zaveden nějaký systém. Ale vzhledem k velikosti knihovny se to dalo očekávat.
Na stole přistály tři knihy. Z toho jednu už znám, je to historie Kepleru. Jako jediná kniha se neustále mění. Ať se stane cokoliv, co by jen sebemíň nějak ohrozit či něco udělato s planetou či jejím lidem se do ní zapíše. Proto jsem si jistá, že tam něco bude. Víc mě v tu chvili zaujaly zbylé dvě knihy, které jsem ještě neviděla, a ani jsem o nich neslyšela. A to, že se s knihovnicí bavím skoro o všem. Vzala jsem proto jednu z nich. Obal měla z tmavé kůže, zřejmě ale dosti staré protože se trhala už při pohledu. Kraje, stejně jako rohy pozlacené. Zlaté písmo. Jen jméno autora chybělo. Uvnitř nečekaně pergamen, přestože i na Kepler dorazil pokrok a používá se, sice v menší míře, papír. Jen doufám, že tam opravdu nebude jen zmíněné slovo nebo věta. Nejvíc by mě dostalo, kdyby to bylo až na konci. Jelikož je docela objemná. Což se dá říct i o té druhé. Jak to tak vypadá, mám o zábavu na nadcházejících několik hodin postaráno. Vzala jsem vsechny tri knihy. Zašla s nimi do svého kouta, kde už mam i křeslo a menší stolek. Knihy jsem položila vedle sebe na již zmiňovaný stůl, sedla si do křesla, vzala knihu a začala číst...

Jsem si tak četla, četla, a zase jen četla. Už mi z toho jdou oči šejdrem. Odložila jsem knihu a položila hlavu do dlaní. Prsty chladily, takže jsem aspoň trochu ulevila očím. Při tom jsem zjistila, že mé právě oko stále slzí. Už předtím jsem si všimla krvavého šrámu na krku, ale nevím co se mi to děje s okem. Přesto jsem se rozhodla to neřešit a vrátila se ke knize, která byla důležitější. Ještě jsem nebyla ani v polovině a nenašla jsem nic. Vůbec nic. Proto jsem se rozhodla začít prohledávat již známější knihu o historii. Na to jak je veliká, není až tak těžká. To ty dvě které jsou poloviční vůči ni jsou těžší. To bude nejspíš vazbou. Přesto ji mám zkoro přečtenou. Jen ne v kuse za sebou. Jen to co jsem zrovna hledala, takže jsem spoustu věci přeskakovala.
Chvíli jsem listovala knihou a zarazila se v první třetině knihy. Konkrétně stránka patnáct set třicet osm.
Spojení s drakem je zapříčiněno dosažení konečné moci pro udržení života na Kepleru. Vladce se časem naučí používat dračí schopnosti i mimo tělo draka. Díky tomu bude mít schopnost udržet rovnováhu na planetě. Ale díky tomuto jevu přichází vladce o svou lidskost, myšleno podobou. Pokud má možnost proměny, již se nebude schopen proměnit do lidské formy. Ti co možnost proměny nemají získají speciální dračí proměnu. Tuto proměnu však získalo i několik vládců, kteří byli schopní proměny. Získali ji kolikrát i dřív než ke spojení s drakem došlo. Je možné, že jejich síla bude stále narůstat. Nikdy se nestalo, že by dva vládci měli stejnou moc. Bývají spíš naopak silnější než ti předchozí.
„Opravdu skvělé, co všechno se jeste nedozvím.“ řekla jsem si pro sebe a zvedla unavené oči od knihy. Oko mě pálelo a bolelo čím dál víc, ale ani to mě nedonutilo to řešit. Zachladila jsem si oči studenými prsty a pokracovala ve čtení.
Draka získá také spřízněná duše vládce. Ta však nebude mít takovou sílu ani schopnosti. Vlastně jediná schopnost, která je evidována je schopnost spojení s dračím tělem ve kterém může využít dračí schopnosti. Tyto schopnosti ale není schopna použít ve svém těle. Spřízněná duše vladce většinou získává draka až po bližším kontaktu. Draci je budou spojovat, dávat dohromady, podporovat a zároveň zabraňovat případným hádkám a konfliktům. Pokud by nějaké hádce nezabránili bude na ně převedena zlost svých lidských částí a hadka spolu s bojem se prenese na ně. Tuto skutečnost nemusejí draci přežít. Většinou to nepřežije drak spřízněné duše, jelikož není dostatečně silný. Ztráta draka bude mít i sve následky. Drak a jeho "pán" jsou takzvaně jedna duše, která je rozdelena do dvou těl.
Fajn, to mi stačí. Zavřela jsem knihu takovou silou, že se to ozývalo až na opačné straně knihovny. Proto za mnou přiběhla knihovnice s vyděšeným vyrazem ve tváři.
„Slečno Mariko jste v pořádku?“ ptala se a vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí.
„Samozřejmě, že jsem. Proč bych neměla?“ ptala jsem se a stale nechápala o co jí jde.
„Vypadáte hůř než, když jste sem přišla a vaše oko krvácí.“ řekla a ukázala na oko. Zvedla jsem ruku a dotkla se okolí oka. A opravdu, měla jsem plnou ruku krve. Jakto, že jsem si toho nevšimla?
„Neměj strach. To nic není.“ řekla jsem a znovu jsem se dotkla oka. Dlaň mi modře zazářila a krvácení ustalo. Polozila jsem ruku na područku křesla a chvíli čekala než rána na oku zatáhne úplně. Teprve pak se uvidí jestli budu mít nějakou jizvu. Čím horší zranění je, tím je větší pravděpodobnost, že se jizva vytvoří. Samotné kouzlo jizvy sice zpusobije, takže na takto vzniklé jizvy kouzla pro jejich odstranění nefungují. Nemusí být ale tak výrazné jako ty klasické.
„Nemáš po ruce nějaký kapesník nebo něco na utření?“
„Samozřejmě. Hned budu zpět.“ řekla a byla pryč ještě dřív než jsem stačila mrknout. Během nekolika minut byla zpět se dvěma látkovímy kapesníky, z toho jeden byl namočený. Nejdřív mi podala vlhký abych si mohla setřít i již zaschlou krev. Po te mi dala suchý na útření toho co zustalo.
„Děkuji.“
„Rádo se stalo.“ řekla ale přesto ze mě nespouštěla oči.
„Co je?“ zeptala jsem se s povitaženým obočím.
„No máte...“ řekla a přejela si třemi prsty přes oko. Bylo mi to jasné, jizvy. A zřejmě ne moc hezké, když se na mě takhle dívá. Otočila jsem se na skleněnou výlohu jedné z knihoven a viděla jsem tři rudé jizvy táhnoucí se skoro až od obočí až na tvář.

Představa, že bych měla vzbuzovat jeste větší hrůzu se mi nelíbila. Budu to muset nějak maskovat.