Válka element?

„Diego," šeptnu mu do ucha. „Vstávej. Musíme se sbalit, ať stihnem to letadlo."

Zamručí a otočí se na druhý bok, přičemž si přes hlavu přetáhne peřinu. „Tak brzo? Vždyť to letí až ve dvě," zasténá. Stáhnu mu peřinu z hlavy a žďuchnu do něj, až spadne na zem. 

„Tak počítej, že dvě hodiny nám bude trvat, než dojedeme do Frankfurtu nad Mohanem, kde je letiště. Musíme tam být minimálně dvě hodiny před odletem. Chápeš? Nědělej, žes to zapomněl od doby, co jsme letěli z Monzy," řeknu mu a zašklebím se na něj, když se neochotně zvedne ze země. 

„Ach jo," povzdechne si, protře si oči a stoupne si na nohy.

„Já jsem ti říkala, že nemusíš letět se mnou, ale můžeš tu zůstat s Clarkem, a pak se přesunou rovnou na Isle of Man," otočím se k němu zády a hodím hygienické potřeby do kufru. 

„Já vím, ale potřebuju si něco zařídit. A vyřídit jeden menší problém, takže moje volba byla jasná," zavrtí hlavou. Ohlédnu se na něj, ale on se již plně věnuje skládání věcí do kufru. Podle toho, jak mluví, to nebude problém z kategorie ‚menší', ale když mi to nechce říct, nutit ho nebudu. Házím věci do kufru halabala, nikdy mě na skládání věcí neužilo. Hodím poslední triko do kufru a spokojeně se na to podívám. Nevypadá to nic moc, ale jestli to půjde zapnout, bude mi to fuk. Natáhnu se a uchopím zip. Pomalu ho začnu potahovat, ale zip se o moc neposune, když se zastaví. Důvod? Neposkládané oblečení zabírá víc místa než by se mi líbilo. Naštvaně našpulím pusu, uchopím kufr a obrátím ho vzhůru. Všechno vypadne a si povzdechnu. A můžu začít znova.

„Dobře ti tak. Máš to udělat pořádně hned na poprvé," ozve se Diego posměšně. Rozčíleně si odfouknu bílý pramen vlasů z obličeje. „Moment... Neměla jsi rudé vlasy?" zeptá se nechápavě a já se pro sebe ušklíbnu. Dál skládám triko, jako by nic neřekl. „Co? Měla, ne?" zkusí to znova, ale já ho ignoruji a soustředím se na velký úkol. Porovnat si věci do kufru tak, ať ho můžu zapnout. Někde za mými zády si Diego povzdechne. Dalších deset minut každý mlčíme a skládáme si věci. 

„Hotovo!" vyjeknu vesele a zapnu kufr. Otočím se a pohlédnu na Diega, který ke mně zvedne oči od mobilu. „Teprve teď?" Vypláznu na něj jazyk.

„Zvedej se, musíme jít," řeknu mu. Neochotně se zvedne, oba popadneme kufry a vyjdeme z pokoje. Na recepci odevzdáme kartu, a když projdeme skleněnými dveřmi ven na čerstvý vzduch, nadechnu se ho z plných plic. 

„Bude se mi stýskat," popotáhne hraně Diego a podívá se na dráhu. I já jí věnuju poslední pohled. Sice na ni nebudu vzpomínat tak jako na Monzu, ale i tak bude v mých vzpomínkách. Jako dráha, kterou jsem nevyhrála. 

„Musíme jet," odvrátím hlavu a rozejdu se k autu jako první...

* * *

Zívnu a podívám se z okna. Na tváři se mi roztáhne úsměv, když uvidím pod sebou New York. I když je světlo, New York stejně září množstvím billboardů a světel aut. Diego, který sedí u okna, se mírně ošije. Asi se ten problém nechce moc řešit. Když jsme u těch problémů, úsměv mi ze rtů zmizí. Musím Loganovi všechno říct. Aby mi odpustil. Všechno. Snad to pochopí. Když jsem sem přilétala na začátku prázdnin, no, ani to ne. Někdy v průběhu července, byla jsem zlomená Radkovou zradou. A teď jsem zase mimo kvůli tomu, co se stalo s rodiči. Co jsem zavinila. Otřepu se. Teď to nedostaneš z mysli, výborně. Výborně, řeknu sama sobě a zatleskám si. Blikne kontrolka, že se máme připoutat a já tak učiním. Zacvaknu pás a letadlo začne klesat. Ucítím nepříjemný tlak v uších. Přežvýknu žvýkačku, aby to přestalo. Jakž takž mi to pomůže. Celou dobu, co přistáváme, přežvykuji.