We're different. And?

Na začátek bych chtěla poděkovat za takové množství vote a komentářů, ale hlavně čtenářů. 100 jsem po třech dílech u jiného příběhu nepřekročila... Vážně děkuji :* ;) :3

——————————

*Louis's pov*

Druhý den ve škole jsem byl nervózní. Harry nepřišel. Nenapsal mi ani SMS že nepřijde. Zazvonilo. Já usedl do lavice a ani po pěti minutách, kdy přišel profesor, se Harry neobjevil. Uběhlo asi 10 minut hodiny, když v tom někdo vrazil do třídy. Byl to Hazz. Oddechl jsem si.

„Dobrý den. Omlouvám se, zaspal jsem." omluvil se profesorovi Hazz.

„Dobře. Naštěstí žádný test nepíšeme. Posaď se do lavice." odpověděl profesor. Celou cestu jsem pak Harryho sledoval a on mě. Cítil jsem, že se červenám. V té chvíli jsem si totiž vzpomněl na tu knížku a na ten papírek, který jsem mu tam vložil. Trošku jsem doufal, že ho ještě nenašel. Když si ke mně Harry přisedl, pozdravil jsem ho. Pozdrav mi opětoval a pak jsme se dále věnovali hodině. Teda, alespoň jsem se o to snažil. Pořád jsem však musel myslet na ten vzkaz v knížce.

*Harry's pov*

Sakra. Zaspal jsem. Snad nepřijdu moc pozdě. Pravda je taková, že jsem včera celý večer nemohl usnout. Zabral jsem až okolo čtvrté ráno, což je dost pozdě. Stále jsem si musel pročítat Louisův vzkaz. Knížku jsem odložil asi ještě po hodině a dostal jsem se na stranu 105. Přesně do čtvrtiny, jak jsem ještě ten večer zjistil. Pak jsem hodinu chumlal v ruce papírek se vzkazem. Popravdě už se to z toho nedalo ani moc přečíst. Tohle jsem ale neřešil. Ve třídě jsem se omluvil profesorovi, a mířil jsem si to rovnou do lavice vedle Louise. Celou dobu jsme se na sebe dívali. Po chvíli Louis trochu zčervenal, a já chvíli nechápal proč.

Po, asi, 10 minutách jsem to nemohl už vydržet a poslal jsem Louisovi papírek. (pozn. aut. - ano, zase přichází mé oblíbené papírkování :DDDD)

„Ahoj. Promiň, že jsem ti nenapsal, nestíhal jsem to."

"Ahoj. V pohodě." odepsal Louis. V té chvíli jsem začal přemýšlet, jestli mu o knížce mám napsat, nebo ne. Rozhodl jsem se, že jo. Ale začal jsem opatrně.

„Včera jsem začal číst tu knížku."

„Jo, a líbí se ti?"

„Jo, je užasná. Jen.." Musel jsem to takhle napsat. Chtěl jsem ho trošku vyplašit, znejistit.

„Jen co? Stalo se něco?"

„Já... Našel jsem ten vzkaz od tebe." napsal jsem a podal jsem mu papírek. Podíval jsem se na něj. Zčervenal ještě více. Ale musím uznat, že vypadal roztomile. Odepsal až po chvíli. Bylo zřejmé, že nevěděl, co napsat.

„Já, Hazz. Víš co, pořešíme to o přestávce, ju?"

„Ok." odepsal jsem mu. Dále už jsem se snažil plně věnovat hodině.

*Louis's pov*

Já... Našel jsem ten vzkaz od tebe." podal mi Harry papírek. Zčervenal jsem. V té chvíli jsem nevěděl, co odepsat. Harry se na mě chvíli díval a pak se vrátil k sešitu. Já mu papírek poslal asi po pěti minutách.

„Já, Hazz. Víš co, pořešíme to o přestávce, ju?"

„Ok." odepsal. Opravdu bych to raději pořešil o přestávce. Příští hodinu máme navíc suplovanou, takže na to bude čas.

Zazvonilo. Já ucítil, jak mi začalo tlouct srdce. Celkem dost tlouct. Vyšli jsme na chodbu a sedli jsme si do nové třídy.

„Tak Louisi, chtěl jsi mi to vysvětlit." řekl Harry. Já zase zčervenal.

„Víš, Harry. Já. Opravdu mám problém si to přiznat, ale k tobě mi to celé pasovalo." řekl jsem. Kdyby se v té chvíli vedle mě postavil rak, určitě bych i přesto byl červenější. „Prostě tě miluji. Možná ke mně necítíš to stejné a pochopím to."

„Louisi. Já, vlastně jsem rád, že jsi mi to napsal. Taky jsem jeden z těch lidí, co si to prostě nedokážou přiznat a vždycky je k tomu donutí buď ten druhý, nebo nějaký kamarád. Jenže kamaráda tady nemám žádného jiného, než tebe. A díky tomu, že ses přiznal, přiznávám se tobě i já."

„J-j-jakože ty mě miluješ?"

„Ano, Louisi Tomlinsone. Miluji tě." V té chvíli jsem myslel, že mi srdce vyskočí z těla.

*Harry's pov*

„Louisi. Já, vlastně jsem rád, že jsi mi to napsal. Taky jsem jeden z těch lidí, co si to prostě nedokážou přiznat a vždycky je k tomu donutí buď ten druhý, nebo nějaký kamarád. Jenže kamaráda tady nemám žádného jiného, než tebe. A díky tomu, že ses přiznal, přiznávám se tobě i já."

„J-j-jakože ty mě miluješ?"

„Ano, Louisi Tomlinsone. Miluji tě." Ano, řekl jsem tu osudnou větu. A jsem za ni nesmírně šťasten. V té chvíli jsem cítil nutkání Louise obejmout. Ale nemělo to být objetí ledajaké. Bylo to objetí z lásky. Cítil jsem s Louise uklidnění, že už to o sobě víme. V té chvíli jsem byl na sebe dostatečně hrdý. A vlastně jsem se ani nestyděl za to, že jsem gay. Byl jsem na to hrdý.

——————————

Dneska trošičku doják a romantika :3 ♥ Doufám, že vám nevadí, že už se přiznali takhle brzy. Teď to alespoň celé začne.

Boobear