Seanovy dávné city

Nechtěl jsem nikam chodit, neměl jsem náladu na lidi. Nechtěl jsem, aby nás zase někdo viděl a rozneslo se to po celé škole, a tak mi Marco vyšel vstříc a vzal mě znovu k sobě domů. Měli jsme štěstí, že si jeho máma vzala směnu navíc.

Zjistil jsem, že pracuje v nemocnici a že Marco bydlí celý svůj život jen s ní. Měla náročnou práci, ale trávila v ní většinu svého času, aby zvládla zaplatit všechny výdaje. Marco chodil na brigádu, aby také přispěl, ale i tak to neměli jednoduché. Nemohli si koupit to, co chtěli, jako my. Kdyby nezaplatili nájem, mohli by je vystěhovat. Marcův otec odešel, když byl Marco ještě dítě. A sourozence neměl.

Vážil jsem si toho, že mi to všechno řekl. Dal mi tím najevo, že mi důvěřuje. A to pro mě znamenalo hodně. Když jsem ho poslouchal, docházelo mi, že nevím, kým bych bez své sestry byl a jestli bych to bez ní zvládl. Taktéž jsem od mala zvyklý mít v životě oba rodiče, přestože v posledních měsících s námi tak často nejsou. Začali hodně cestovat. Dříve jsme měli chůvu, která nám vařila a uklízela.

Vždycky se někdo takový našel. Lidé, kteří nám dávali veškerou péči. Teď už jsme ale nikoho takového nepotřebovali. Byli jsme skoro dospělí a naučili se postarat jeden o druhého. Kromě toho jsem ale byl zvyklý i na přepych, který Marco nikdy neměl.

„Jsi v pohodě?" zeptal se.

Zadíval jsem se mu do očí. „Jo."

„Seane," začal zničehonic. „Pochopím, jestli o tom nebudeš chtít mluvit, ale... co se dneska stalo? Proč tě Duke praštil?"

„To je komplikovaný."

„Nedá se to zkrátit?"

„Duke je Emoryn ex a myslí si, že za jejich rozchod můžu hlavně já," vysvětlil jsem. To bylo mnohem snazší než jsem si myslel.

„Asi ji musí hodně milovat," podotkl Marco. Cože to řekl? „Když mu na tom tak záleží a bojuje o ni."

Zamračil jsem se. Člověka, kterého miluješ, většinou psychicky netýráš. „Tak bych to zrovna nenazval."

„Tak fajn," Marco se ke mně otočil a chytil mě za ruku. Nechápavě jsem přesunul pohled na naše spojené ruce. „Proč ti to tolik vadí? City, vztah, láska? Nikdy jsi po tom netoužil? Nikdy ses do nikoho nezamiloval natolik, že bys byl schopnej udělat cokoliv, jenom aby ta osoba byla šťastná?"

„O co přesně ti teď jde?" snažil jsem se mu porozumět.

„Seane, ty to vážně pořád nechápeš?" Možná jsem to chápal, ale hluboko uvnitř jsem doufal, že se pletu. A že to Marco prostě vzdá. Ale nemýlil jsem se. „Chci víc, chci s tebou vztah. Tohle mi nestačí," přiznal otevřeně, což mě zasáhlo skoro stejně silně jako rána pěstí od Duka. „Jen to zkus."

Po tomhle přiznání jsem vytrhl ruku z jeho sevření a odhrnul ze sebe peřinu. „Nic z toho nechci, Marco. A jestli to nemůžeš přijmout, je mi líto, ale nemůžu v tom pokračovat."

Na začátku přijdou chvíle, kdy vám je krásně, a máte pocit, že nic jiného nepotřebujete. Ke vztahu ale nepatří jen krásné věci. A právě to byl ten problém. Pokaždý to končí zlomeným srdcem. Skoro nemůžete dýchat. Psychicky jste zkrátka na dně. A já už na to dno nemůžu znovu klesnout. Po druhé už to nedovolím. Protože po druhé už bych se od něj možná neodrazil.

„Čeho se bojíš? Ublížil ti někdo?" snažil se mnou Marco mluvit a donutit mě zůstat ještě o pár minut déle. Ale to už jsem byl oblečený a rozhodnutý odejít.

„Tohle nemá smysl," prohlásil jsem. Jak se mě na to mohl tak jednoduše zeptat? Nikdo kromě mé sestry neměl ani tušení o tom, že jsem se kdysi dávno zamiloval do Sebastiana Masona alias mého dříve nejlepšího kamaráda. A tak to mělo i zůstat.