Seanovy dávné city

Po ránu tu nebylo rušno. I když se v jiných menších obchodech stáli už fronty, v tomto ne. Být tu za tak krátkou dobu znovu nebylo nic příjemného. Mrazení po zádech nemohlo nic zahnat. Tohle místo mně poznamenalo víc než jsem tehdy tušil, když jsem se tu svěřil do rukou člověku, pod nímž teď Sebastian pracoval.

Nemohl jsem dovolit, aby to odnesl taky. Aby dopadl stejně jako já.

Vešel jsem dovnitř a vyslechl si opět ten známý zvonek nad hlavou. Majitel krámku stál za kasou a přepočítával si tržbu. Přišel jsem až k němu a položil ruku na pult.

„Opravdu nečekaná návštěva," rýpnul si. „I když musím říct, že jsem tě čekal mnohem dřív. Překvapil jsi mě, že máš takovou výdrž."

„Nic jsem si nevzal. Nejsem tu kvůli tomu."

„Ne?" zvedl konečně hlavu. Zaměřil se na mě a nejspíš uvažoval, co tu potom teda dělám. Oba jsme věděli, že žvýkačky jsem si koupit fakt nepřišel.

Prohlédl jsem si jeho ruce a především klouby, od kterých jsem očekával, že budou zakrvácené, nebo při nejmenším na nich bude jako stopa obtisknutá jakákoliv známka po rvačce. Ale to nebyla. Pravdou bylo, že špinavé práce nechával na jiných. Muselo mu být jasné, že ho přijdu zkontrolovat.

„Pak tu jsi kvůli tomu klukovi, co?" uhodl. „Neříkal jsi, že to není osobní?"

„Tak je," změnil jsem svůj předešlý názor. „Je to osobnější než si dokážeš představit. Takže už se ho ani nedotkneš, rozumíš? Já se narozdíl od tebe nebojím zašpinit si ruce."

„Hou hou, tak zpomal, mladej. Ty mi tu vážně teď vyhrožuješ?"

„Přeber si to, jak chceš."

„Klídek, Seane. Nezajímá tě ani, proč se to stalo?" Věděl jsem, že za tím je.

„Nevím, co se ti honí hlavou a popravdě to ani vědět nechci."

„Stejně ti to řeknu. Jenom jsem vyrovnával účty. Víš přece, jak to u mě chodí, když mi někdo lže nebo mě dokonce podvede. Nebylo to od něj pěkný."

„Co tím myslíš?"

„Tím už se ti nepochlubil, co? Ale já nejsem práskač. Řeknu jen to, že moje zboží je jenom moje. Samozřejmě je i pro každého, kdo si o něj řekne, ale za prachy."

Doufal jsem, že to, co mi tu naznačuje, není ani v tom nejhorším snu pravda. Sebastian ukradl něco z jeho zásob? To tak. Vymýšlel si. Rozhodně nebyl tím, s kým jsem se o tom chtěl bavit. Stačilo mi, co mi řekl. Víc jsem slyšet nepotřeboval. Ale než jsem mohl zmizet, musel jsem to ukončit a zajistit, aby se to neopakovalo.

„Kolik to dělá?"

„Cože?" vykulil na mě oči. „Ty chceš za něj zaplatit dluh?"

„No počítám s tím, že ti nic nevrátil. Tak mi řekni, kolik to dělá, abys to mohl smáznout jednou pro vždy."

„To je vlastně rozumný řešení," pousmál se. Peníze mi byly fuk. Ne, že bych je chtěl rozhazovat, ale to jsem zrovna teď dělal. Bylo mi jasné, že si možná řekne i větší částku, než to skutečně je, ale za to, aby byl Sebastian v bezpečí jsem byl schopný zaplatit všechno. A pro něj měly největší hodnotu prachy.

Když se konečně vyslovil, položil jsem jednu bankovku za druhou před něj a pak odtamtud konečně zmizel. Za mnou se ozýval jeho křik, ale ten už jsem nevnímal. Teď jsem musel domů.

Sebastiana nebylo těžké najít. Jakmile jsem otevřel dveře od domu, spatřil jsem ho v obývacím pokoji ležet napůl pod dekou na pohovce. Můj příchod ho dost překvapil. Nejspíš předpokládal, že dnes bude mít dům pro sebe.