Seanovy dávné city

Doufal jsem, že dnes Marca ve škole nepotkám, ale zdálo se, že jsem neměl tolik štěstí, kolik jsem ho dnes potřeboval. Nechtěl jsem se s ním střetnout už jen proto, jak to mezi námi teď bylo. Navíc už to nebylo jen mezi námi, celá škola jako by nás vnímala.

Postával jsem u své skříňky a pořád věřil, že ke mně třeba Marco nedojde před zraky všech ostatních na chodbě. Ale on jako by na to už nebral ohled. Vydal se ke mně a zastavil se u mě. Naštěstí mi nechtěl žádnými gesty vyznávat svoje city. 

„Jsem rád, že tě vidím," pověděl mi.

Nuceně jsem se usmál.

„Proč jsi mi včera volal a pak zavěsil?" Samozřejmě, že se zeptal. Skoro jsem na to zapomněl. „Volal jsem ti zpátky, ale už jsi to nebral."

Co mu na to teď říct? Vytrvale čekal na mou odpověď. „Promiň, asi jsem tě omylem vytočil. Usnul jsem s telefonem v ruce."

No, to by možná mohlo vyjít.

„Tak to je čest, že jsem to byl zrovna já. Třeba se ti o mně zdálo a nebyl to úplně tak omyl," laškoval se mnou tiše. Tohle nebylo vůbec dobrý. Marco absolutně netušil, že mě to táhlo k někomu jinému a že jsem se právě pro něj rozhodl. Tak moc jsem mu to chtěl říct. Emory měla pravdu, vůbec to vůči němu nebylo fér.

„Já vlastně nevím, nepamatuju si," pokusil jsem se znovu o úsměv.

„No a co děláš dneska večer? Nechceš se stavit?" Marco mi rozhodně celou tuhle situaci neulehčoval. Zval mě k sobě domů, jako by se nic nezměnilo, poněvadž v jeho očích se opravdu nic nezměnilo.

„Já..." snažil jsem se přijít s kvalitní výmluvou. Pravdou bylo, že ze mě následující slova vylítla dřív, než jsem si je stačil pořádně promyslet. „Dneska nemůžu. Jdeme se večer bavit s pár lidma. Ale klidně můžeš jít se mnou."

Doopravdy jsem ho právě pozval, aby se k nám přidal? Doopravdy jsem ho přizval na akci, na níž se měl Sebastian rozejít s Noelle a já mu měl být po boku, aby se k tomu vůbec odhodlal? Jakou roli v tom asi měl sehrát Marco? Měl mi snad pomoct s dodáváním odvahy Sebovi? Proboha, co mě to popadlo?

„To zní skvěle," zhodnotil Marco spokojeně. Jasně, že se mu to zalíbilo, když se mnou chtěl trávit čas. „Tak jo, moc rád půjdu. Takže se uvidíme večer?"

„Jo, uvidíme," přikývl jsem, stále nechápajíc, jak se mi to povedlo takhle zamotat.

Když jsem Marca potom vyzvedával večer u jeho domu, cítil jsem se víc než provinile. Sebastian nevěděl, že se k nám Marco přidá. Čekal jsem na něho ve svém autě, nervózně jsem klepal nohou a pořád se rozhlížel okolo.

Načež Marco vyšel z domu. Jeho vzhled opět připomínal typického umělce. Měl na sobě kožené kalhoty, který bych si já na sebe nikdy vzít nemohl, ale jemu prostě seděly perfektně. A zase volnou moderní košili, doplněnou lehkou stylovou bundou.

I já na sebe hodil dneska něco jiného než u mě typickou mikinu. Měl jsem o číslo větší bílé tričko s nápisem, modré džíny, a koženou bundu, hozenou vzadu na sedačce. Jakmile Marco dosedl na místo spolujezdce, já už byl s jednou rukou na volantu připravený startovat. Než se ke mně však bez varování naklonil. Pro pusu. 

Vzal mě za krk, aby si mě přiblížil k sobě a pomalu mě políbil. Nechal jsem ho. A moje provinilost se v tu chvíli zdvojnásobila.

„Sluší ti to," pochválil můj vzhled, když se ode mě odtáhl, ale jen na pár centimetrů.

Oddechl jsem. „Díky, i tobě."

„Něco jsem na sebe hodil, snad ti neudělám ostudu před tvýma kámošema," tentokrát už se vzdálil a zapnul si pás. A já vyjel na silnici.