Millennium ?Prometheus? ?David 8?

Zápis Davida ze 14. března 2095

„Pozměnili jsme náš kurz, neznámá planeta je již na dosah, za pár týdnů už budeme vědět, jestli přinese naši zkázu nebo záchranu. Po celou dobu z toho nemám dobrý pocit, protože je tu s námi na palubě i dítě, sotva půl roku stará Charlie. Nechci však doktorce odporovat, protože z jisté části má pravdu, že nechce s dítětem jen přežívat, ale pokud bude mít štěstí, tak něco dokázat. A já budu stát po jejím boku.

Již jsem většinu lodi zrenovoval, aby byla více obytná pro doktorku a Charlie. Strůjci měli naštěstí velmi podobné potřeby jako lidé. Zůstaly tu po nich místnosti, kudy protéká voda a neustále se filtruje. Vybudovat koupelnu proto nebyl žádný problém, avšak pro růst dítěte tady nebude nikdy nic ideální. Charlie je mi stále v patách, dokonce i teď, když tohle píšu, si hraje s hračkami pod stolem a já si opravdu cením toho, že mě má ráda, jelikož jsem tak odlišný."

Doktorka Shawová položila zpátky na stůl fragment zbroje, patřící jednomu z mrtvých Strůjců. Tiskla naštvaně zuby k sobě, připadala si tu tak bezmocně. Potřebovala by papír a tužku, aby si mohla všechno zapsat, především nakreslit a popsat. V celé lodi navíc panovalo přítmí, většinu energie do světel David přesměroval do obytné místnosti, kde trávili všichni většinu času. Doktorka si však vytvořila jedno místečko, kam chodila nerušeně pracovat. Studovala navigaci, řeč Strůjců, jejich technologie, bylo toho tolik, co potřebovala vědět a nechtěla se v těchto ohledech spoléhat pouze na Davida.

Měla vedle sebe otevřený notebook, který nalezla v záchranném modulu a zapisovala si do něj alespoň poznámky o svých objevech.

Na notebooku se brzy objevilo světýlko, že zanedlouho dojde baterie. Doktorka zaklela a raději rychle notebook vypnula, aby se jí neztratila data, co zapsala.

Místnost trochu potemněla a ona opět zaklela, dnes neměla svůj den. Její pocity jí říkaly, že se dnes nic nedaří a že se nejspíš žene do propasti, ze které již není úniku. Ve své pracovně strávila už několik hodin nebo to už byl snad celý den. Byla v nepříjemném napětí z učení se složitého jazyka a rovněž byla hladová. Pro každého člověka špatná kombinace. Napila se vody z hrnku, který stál na stole vedle ní, a potom si naštvaně položila ruce na stůl a položila na klouby svých prstů hlavu. Podrážděně zamrčela a možná na chvíli usnula.

O stůl něco cinklo a doktorka trhla hlavou. Byl to talíř, který přinesl David, „měla byste něco sníst," řekl starostlivě, „doufám, že vaše pilné učení má výsledky."

Doktorka zvedla hlavu, „nejsou takové, jaké bych si představovala," nadzvedla se a rukou se natáhla po jídle, které pro ni přinesl. Těžká hlava jí padala na bok a navíc jí bolela záda, jak se celý den krčila nad stolem. David si přisedl vedle ní, nebyla tu židle, ale taková dlouhá lavice. Bohužel se nedalo o nic opřít zády, proto se dlouhé vysedávání stávalo velmi bolestivé pro páteř. Doktorka Shawová se najedla a hned se cítila mnohem příjemněji, když se její prázdný žaludek zaplnil jídlem. Pak se ramenem opřela o Davida, aby ulevila bolavé páteři a on kolem jejích zad omotal paži, jak to obvykle dělával. Ze své pevné paže vlastně vytvořil takové opěrátko, jeho ruka se při opření celé váhy doktorky ani nepohnula.

„Zvládnete to," řekl jí, snad četl její myšlenky anebo jen možná zaslechl její nadávky, od kterých se snažil uchránit Charlie.

„Pojďte si už odpočinout, jste tu zavřená celý den," přejel pohledem po stole, jeho oči těkaly po mimozemské zbroji, před sebou viděl jednotlivé části, dokázal si je v hlavě spojit dohromady. Ze záznamů na lodi ji hned přiřadil k určitému typu těžké výzbroje, fragment patřil na vrchní část zad. Jednalo se o výběžek, ke kterému se dal připojit i batoh, co měl stejné zapínání, které sedělo přesně k tomuto kousku fragmentu. Bylo to podobné jako na jednom zápisu o zbroji soch bohů, patřící k předaztécké civilizaci. Stačil mu jen pohled. Krátký pohled a vše mu bylo jasné, na rozdíl od doktorky, která ještě nestihla projet veškeré materiály ze záznamů Strůjců. Na tuhle informaci přišla také, ale až po celém dnu bádání, ale David by si nedovolil jí pokazit nadšení z toho, že si na vše přišla sama. Miloval pohled na ni, když bádala.

Elizabeth si poposedla a chtěla přehodit nohu přes lavici, ale trochu jí bránila Davidova ruka.

„Promiňte, zamyslel jsem se," usmál se a spustil paži. Doktorka mu opětovala úsměv, někdy netušila, zda David mluví pravdu anebo se snaží jen být lidštější a vytvářet si svoje „mouchy".

Zdálo se, že má nohy jako z olova, velmi dlouho seděla, „možná hloupnu," pokrčila rameny.

Davidovi ztuhl úsměv, snad jakoby se zhrozil, „doktorko, jste ta nejinteligentnější bytost, kterou jsem potkal," zakroutil hlavou.

„Myslela jsem..." chtěla říci.

„Především nejlidštější," chytil ji jemně za zápěstí jen třemi prsty – palcem, ukazováčkem a prostředníčkem, „mnoho jsem se od vás naučil," jeho modré oči ji probodávaly. Přejel pomaličku po celé délce její paže od toho zápěstí až po její rameno, „nesnažte se být dokonalá, nemusíte všechno vědět, od toho tu mohu být přeci já."

Doktorka Shawová musela zadržovat dech, narůstalo v ní zvláštní napětí, které cítila k němu zpočátku, ještě když všichni z posádky žili. Jakoby věděl všechno, co jí prolétlo hlavou a ona nevěděla, jestli se má strachovat nebo to obdivovat.

„Vy sama jste už totiž perfektní," cukly mu koutky, když přitom přejel z ramene po ztuhlém unaveném krku a potom se dotkl prsty její lícní kosti, „buďte matkou, běžte za dcerou, Charlie se po vás celý den stýskalo," mluvil tak laskavě, že ho nešlo přerušit. Po dlouhém a únavném dni byl jako balzám na duši a jeho slova zostřovala mysl neskutečným způsobem. Především ve chvílích jako byla tato.

„Polibte ji na čelo a řekněte, že už budete po zbytek dne u ní," už se skoro usmál, ale to by nesměl zrovna přejet k její bradě, „pro dítě musí být příjemné, když k němu vyjadřujete náklonost skrze polibky, nemám pravdu?" jeho tvář zůstávala vážná, stejně jako tvář doktorky. Cožpak jeho filozofické otázky neměly konce? Byly pouze čistě vědecké? O tom přemýšlela i samotná doktorka a nechala zvědavého androida, aby jeho ruka, svírajíc bradu, přejela palcem přes její rty, které zkoumavě sledoval.

Pak se střetl opět s pohledem doktorky, pustil ji a dal ruku opět k sobě.

„Chcete tady nechat práci rozdělanou? Vezmu odsud jen ten talíř," zvedl se, vzal talíř a nabídl doktorce ruku, aby jí pomohl se zvednout z lavice. Pomoc možná nepotřebovala, ale líbilo se mu tohle ladné gesto. Jeho ruku přijala a raději nemluvila, brala jeho občasné zvláštní chování jako součást vlastního bádání lidských emocí. Rád si přehrával pasáže ze svých oblíbených filmů, občas opakoval známé věty, nejspíš i tohle přejetí palcem přes rty si nedávno přehrával. Doktorka ho nechávala, aby se tak dál učil emocím.