?Jesabelle a Isadora?

Sice byl už konec srpna, ale bylo vedro jak svině. Tedy, pokud jste novopečeně šestnáctiletá Isadora Aimee Duncanová, co zrovna skáče šipky do nově pořízeného bazénu společně s jejími nejlepšími kamarádkami, asi vám nepřipadá, že je tu takový hic, ale pokud jste Jesabelle Eliot Parkerová, nebo lépe řečeno Monika Houšková-Parkerová, napůl Češka, napůl Američanka žijící v Čechách, co momentálně umírá jak psychicky, tak fyzicky vedrem na rodinném výletě, asi vám tak trošičku vedro je.
"Moni, notaaak, zase seš poslední! Pohni zadkem, je to jenom jeden malej kopec!", houkla na Moniku alias Jesabelle její mladší ségra Patricie.
"Tak hele", sýpala udýchaně Monika, "Když už jsem byla násilím donucena tenhle krpál vyšlapat, tak buď od tý dobroty a říkej mi Jesabe-"
"Nebylo to n á s i l i m. Ty všechno vnímáš strašně negativně, Moni. A tim tvym pitomym jménem, Jorindo, ti ale fakt řikat nebudu."
"Je to Jesabelle, ne Jorinda", odsekla Moni, zrychlila krok a s báglem na zádech naštvaně šlapala dál.

Vzápětí ale zase zpomalila, povzdechla si a pak se zastavila.
Možná fakt vnímám všechno negativně, uvažovala Monika. Možná má Patricie pravdu.
Ale jak má člověk vnímat věci pozitivně, když žije život Moniky Houškový-Parkerový, jak?

Pokud někdy poznala Monika osobu, která by mohla říkat kamarád, vždycky vykreslovala svůj život hrozný a debilní už od kolébky.
Ve skutečnosti to ani tak nebyla pravda.
Moniky táta byl vyhořelý učitel matiky, její máma masérkou a fyzioterapeutkou pro lidi trpící obezitou. Bylo to fajn. Život byl podle Moniky fajn, do tý doby, než se narodila Patricie. Místo miláčka v rodině bylo rázem obsazené na dobu neurčitou.
Naše milovaná Pat, ťuťu ňuňu, Moniku to dohánělo přímo k šílenství.
Právě někdy v té době, kdy cítila Moni největší samotu a něco, čemu její pětileté já říkalo zoufalství, se zrodila Jesabelle Eliot Parkerová. Její alter ego, její podoba v jejím světě.
Pokaždé, když byla Monika smutná, představovala si, že je Jesabelle. Její šťastnější, krásnější, ale vymyšlená verze.
Kdyby jste si získali důvěru Moniky Houškové-Parkerové, dokázala by vám povídat o Jesabelle dlouhé hodiny. I o celém tom světě, o všem.
Stejně jako tenkrát, když se rodiče hádali a řvali na sebe celou noc, i tenkrát, když jí Patricie roztrhala její obrázek do školní soutěže nebo kdykoliv, když se jí ta kráva Alison Taylorová ve třídě smála a urážela ji a taky teď, když stojí uprostřed té louky v Prokopském údolí a kopala do šutrů, si Monika přála, ať zmizí a zmizí i celý tenhle svět s ní a ať se rázem promění ve šťastnou Jesabelle Eliot Parkerovou, která na sobě bude mít hedvábné šaty a bude se zasněně ploužit po jejím vlastním zámku, do kterého mají zákaz vstupu hádaví rodiče i ta šikanátorka Alison. A hlavně Patricie.
Monika si sundala ten těžký bágl a v džínových kraťasech si dřepla na zem. Takhle to při transformaci do Jesabelle dělala vždycky.
Dokonce si k tomu (už tehdy jako pětiletá) vymyslela i něco jako modlitbu.
Moni se ještě naposledy rozhlédla a pak už se soustředila a zavřela oči.
"Prosím, milá kmotřičko vílo", začala, "prosím, ať se hned teď rychlostí blesku proměním v Jesabelle. Klidně ty hedvábný šaty mít nemusim, stejně mi je Patricie zničí. Ale prosím, já strašně strašně strašně moc chci být Jesabelle."

Monika slavnostně otevřela oči a při zjištění, že se pořád nachází v Prokopském údolí a že má pořád na sobě to fialové triko a džínové kraťasy a že stále vypadá jako Monika, nikoli jako Jesabelle, zesmutněla.
Rychle vstala, nestála o to, aby se někdo smál nešťastné skoro patnáctileté holce s hlavou v oblacích. Stačilo jí, že si jí za to smála Pat.
"Nebo ať se aspoň stane něco, co mi změní život. Prosím!", řekla si Moni spíš pro sebe.

V tom se ozval křik. Tenhle otravný ječák by poznala Monika kdykoliv a kdekoliv. Patricie.
"Móóóniiiiikóóóóó!!! Táta řekl, že se stěhujeme!!!!"
"Kam? Do tý kůlny u školy, aby to měl táta blíž?", zeptala se Moni s kyselým úsměvem.
"Ne. Do Ameriky!!!!"