Po ránu tu nebylo rušno. I když se v jiných menších obchodech stáli už fronty, v tomto ne. Být tu za tak krátkou dobu znovu nebylo nic příjemného. Mrazení po zádech nemohlo nic zahnat. Tohle místo mně poznamenalo víc než jsem tehdy tušil, když jsem se tu svěřil do rukou člověku, pod nímž teď Sebastian pracoval.
Nemohl jsem dovolit, aby to odnesl taky. Aby dopadl stejně jako já.
Vešel jsem dovnitř a vyslechl si opět ten známý zvonek nad hlavou. Majitel krámku stál za kasou a přepočítával si tržbu. Přišel jsem až k němu a položil ruku na pult.
„Opravdu nečekaná návštěva," rýpnul si. „I když musím říct, že jsem tě čekal mnohem dřív. Překvapil jsi mě, že máš takovou výdrž."
„Nic jsem si nevzal. Nejsem tu kvůli tomu."
„Ne?" zvedl konečně hlavu. Zaměřil se na mě a nejspíš uvažoval, co tu potom teda dělám. Oba jsme věděli, že žvýkačky jsem si koupit fakt nepřišel.
Prohlédl jsem si jeho ruce a především klouby, od kterých jsem očekával, že budou zakrvácené, nebo při nejmenším na nich bude jako stopa obtisknutá jakákoliv známka po rvačce. Ale to nebyla. Pravdou bylo, že špinavé práce nechával na jiných. Muselo mu být jasné, že ho přijdu zkontrolovat.
„Pak tu jsi kvůli tomu klukovi, co?" uhodl. „Neříkal jsi, že to není osobní?"
„Tak je," změnil jsem svůj předešlý názor. „Je to osobnější než si dokážeš představit. Takže už se ho ani nedotkneš, rozumíš? Já se narozdíl od tebe nebojím zašpinit si ruce."
„Hou hou, tak zpomal, mladej. Ty mi tu vážně teď vyhrožuješ?"
„Přeber si to, jak chceš."
„Klídek, Seane. Nezajímá tě ani, proč se to stalo?" Věděl jsem, že za tím je.
„Nevím, co se ti honí hlavou a popravdě to ani vědět nechci."
„Stejně ti to řeknu. Jenom jsem vyrovnával účty. Víš přece, jak to u mě chodí, když mi někdo lže nebo mě dokonce podvede. Nebylo to od něj pěkný."
„Co tím myslíš?"
„Tím už se ti nepochlubil, co? Ale já nejsem práskač. Řeknu jen to, že moje zboží je jenom moje. Samozřejmě je i pro každého, kdo si o něj řekne, ale za prachy."
Doufal jsem, že to, co mi tu naznačuje, není ani v tom nejhorším snu pravda. Sebastian ukradl něco z jeho zásob? To tak. Vymýšlel si. Rozhodně nebyl tím, s kým jsem se o tom chtěl bavit. Stačilo mi, co mi řekl. Víc jsem slyšet nepotřeboval. Ale než jsem mohl zmizet, musel jsem to ukončit a zajistit, aby se to neopakovalo.
„Kolik to dělá?"
„Cože?" vykulil na mě oči. „Ty chceš za něj zaplatit dluh?"
„No počítám s tím, že ti nic nevrátil. Tak mi řekni, kolik to dělá, abys to mohl smáznout jednou pro vždy."
„To je vlastně rozumný řešení," pousmál se. Peníze mi byly fuk. Ne, že bych je chtěl rozhazovat, ale to jsem zrovna teď dělal. Bylo mi jasné, že si možná řekne i větší částku, než to skutečně je, ale za to, aby byl Sebastian v bezpečí jsem byl schopný zaplatit všechno. A pro něj měly největší hodnotu prachy.
Když se konečně vyslovil, položil jsem jednu bankovku za druhou před něj a pak odtamtud konečně zmizel. Za mnou se ozýval jeho křik, ale ten už jsem nevnímal. Teď jsem musel domů.
Sebastiana nebylo těžké najít. Jakmile jsem otevřel dveře od domu, spatřil jsem ho v obývacím pokoji ležet napůl pod dekou na pohovce. Můj příchod ho dost překvapil. Nejspíš předpokládal, že dnes bude mít dům pro sebe.
„Co tu děláš?" vyhrkl a pokusil se zvednout do sedu. Při tom rychlém pohybu však zkřivil obličej.
Ani jsem se neposadil, nemohl jsem. Prostě jsem přecházel po místnosti sem a tam a snažil si utřídit myšlenky. „Je mi úplně jasný, kdo ti to udělal."
„V tom případě, proč ses ptal?"
„Proč? Možná proto, že jsem doufal, aby to byl někdo jinej. A že mě o tom přesvědčíš. Ale už jenom to tvoje mlčení mi toho řeklo víc než dost."
„A teď po mně chceš co?"
„Abys mi vysvětlil, proč tě ksakru zmlátil?" Myslel jsem, že je to patrný.
„Do toho ti nic není."
„Prostě mi odpověz, Sebe. Vzal jsi - " drogy? Jak položit tu otázku, aby to nevyznělo tak špatně? Ještě když tohle byl můj největší problém. A nikdy jsem o něm nedokázal mluvit.
„Jo, vzal!" vykřikl náhle. Zmocnil se mě naprostý šok. „Nevíš, jaký to je, když mi dává úplný minimum! Já... Nevím, co mám dělat." Tak moment...
„Počkej, cože?"
„No, ty peníze... Vzal jsem si něco z kasy. O tom jsi mluvil, ne?" O můj bože.
Ani jsem nedokázal popsat, jak moc se mi ulevilo. Nešlo o drogy, ale o peníze. Když mi to došlo, nebylo to vlastně o nic moc lepší.
„Proč jsi za mnou nepřišel?"
„Už u tebe bydlím. Nastěhoval jsem se k vám, jím vaše jídlo, používám vaši sprchu a teď bych po tobě měl chtít i peníze? Udělal jsi toho pro mě víc než dost. Víc, než jsem si zasloužil."
„A udělám toho pro tebe tisíckrát víc, když to bude nutný. Kdy už ti to konečně dojde?" Zůstal na mě bez dechu zírat. „Udělal bych pro tebe všechno, Sebastiane," povzdechl jsem si.
„Myslel jsem, že se mě chceš co nejdřív zbavit a že mě nenávidíš."
„To jsem chtěl. Ale nejde mi tě nenávidět. Jsi všude. Pořád. I když jsi tu nebyl. Nenáviděl jsem možná tak sebe, že jsem ti to tehdy řekl."
„Jak dlouho jsi to věděl?" zajímalo ho.
„Dlouho," přiznal jsem.
„Sakra, nic jsem nepoznal," spustil Sebastian. Ne, nechtěl jsem, aby o tom mluvil. „Mrzí mě, že jsem to nepoznal."
„Přestaň," přerušil jsem ho. „Co by se tím změnilo, kdyby jo?" Doufal jsem v to, aby řekl všechno. Aby mi dal najevo, že jsem v tom nikdy nebyl sám. Ale on mlčel. To mi jako odpověď stačilo. „Tak vidíš. Tak to nech bejt, prosím."
„Co když..." Vzhlédl jsem, snad v nějaké hloupé naději, že by to kdy mohlo být mezi námi jinak. „Co když to nemůžu nechat bejt?"
V břiše jsem ucítil známé chvění. Vlastně bylo už dost neznámé. Tak dlouho jsem to necítil. Myslel jsem zkrátka, že to navěky zmizelo. Ale stačilo pouhých pár takových slov od Sebastiana a bylo zpět.
„Proč?"
„Upřímně to nevím," připustil. „Ale nemůžu. Jsem strašně zmatenej."
„Jsi zmatenej?" zopakoval jsem po něm. Nevěděl jsem, co to znamená. Ani Sebastian to nevěděl. Ale tohle od něj bylo po těch letech první vyjádření ohledně mě. A šíleně mě to dostalo.
„Jsou chvilky, kdy nevím, co si myslet. Nechápu sám sebe. Třeba jako včera v noci," svěřil se mi. „A nedokážu ani mluvit s Noelle. Vyhýbám se jí, Seane."
„Proč to děláš?" můj hlas jako by ani nebyl můj hlas. Bylo to jen zoufalé zasténání.
„Protože mi dochází, že k ní necítím to, co bych měl. A že jsem to s ní asi necítil nikdy."
Nevím, kolikrát jsem si přál, abych od něj tohle slyšel. Abych věděl, že on a Noelle spolu nemůžou být. Že k ní nepatří, protože pasuje k někomu jinému. A dnes, když už jsem to konečně slyšel, neměl jsem ponětí, jak reagovat. Zamrznul jsem.
Totéž se ale o Sebovi říct nedalo. Najednou totiž vstal a loudavými kroky došel až ke mně. Nemohl jsem couvnout. Zůstal jsem stát na místě a nechal ho se ke mně přiblížit. Chtěl jsem zjistit, co chce udělat. Nedotkl se mě. Místo toho chytil lem mojí mikiny a tím si mě přitáhl blíž.
Byl to šílený pocit. Všechno ve mně jako by ožilo. A moje tělo jako by vzplálo v plamenech. Došlo mi, že jsem mu nebyl nikdy tak blízko. Ale že jsem si tenhle moment v hlavě představoval milionkrát. Ale nikdy bych nevěřil, že se jednou stane doopravdy. A že to všechno začne Sebastian.
„Cítíš něco ty k Marcovi?" Tuhle otázku jsem vážně nečekal. A už vůbec ne od Seba.
„Ne," odpověď na ni jsem však vyslovil během vteřiny. Nechtěl jsem ho nechat čekat ani chvilku, nechtěl jsem ho hloupě napínat.
„A on k tobě?"
Tohle už bylo horší. „Nejspíš jo," šeptl jsem zklamaně. Seb se po mé odpovědi vzdálil. Ne. Sakra. Celý jsem to podělal. Proč se ode mě oddaloval? Jako bych s tím nemohl bojovat, natáhl jsem nekontrolovaně ruku a udělal to samé, co předtím on. Stiskl jsem lem jeho trička a zabránil mu tak se ode mě ještě víc odtáhnout. „Počkej," prosil jsem ho.
„Já ani nevím, co dělám," zaškemral.
Aha. Jako bych během toho procitnul. Seb byl zmatený. Nevěděl, co chce. A nevěděl, jak to na mě působí. Nevěděl nic. A možná jen zjišťoval, jestli je to pro něj to pravý. Nebo ne. Chtěl jsem být jen jeho pokus? Chtěl jsem se tomu vážně dobrovolně vystavit? To asi ne.
Zakázal jsem si už o něm kdykoliv takhle smýšlet. A zakázal jsem si cokoliv cítit. Zařekl jsem se, že už nenechám nikoho mě tak zlomit. A teď jsem byl tady. Právě s člověkem, který mě zlomil a nechával jsem ho, aby mě lámal znovu. To už jsem nesměl.
„Promiň," pustil jsem ho a odstoupil. Seb na mě zůstal civět. A já ho zbaběle opustil. Vrátil jsem se do auta a rozhodl se do té školy přece jenom jít.