what if? [TaeKook]

Vyšel jsem ze školy a pohled mi sjel na Jungkooka. Postával opodál a bavil se s nějakými dívkami. Poznal jsem jich jen pár. Jedna z nich se něčemu zasmála. Očí ji jiskřili zájmem, který se nepokoušela zakrýt. Ale on si toho nevšímal. Zdálo se, že je zaujatý vyprávěním, ale když jsem sešel schody, s lehkým úsměvem se holkám omluvil a dohnal mě než jsem stihl opustit školní pozemek. 

,,Není to škoda?" zeptal jsem se a ohlédl se na zpátky na dav zklamaných dívek. 

Sledoval můj pohled a pokrčil ramenem. ,,Zítra je taky den."

,,Proč se toho nedržíš i v mém případě?" zavěsil se do mě tak rychle, že jsem nestihl ani uhnout.

,,Možná to bude tím, že ty jsi úplně level" škádlivě na mě mrkl. 

,,Ztrácíš semnou čas. Nezískáš mě."

,,Neztrácím a získám. Co podnikneme?" zvrat hovoru přišel tak rychle, že jsem si myslel, že jsem se jen přeslechl.   

,,Nic. Musím domů."

,,Co by jsi ty, takový krásný, mladý muž dělal doma?" zasmál se.

,,Uhm budu se učit."

,,V pátek? To ti mám věřit? Takže co budeme dělat?" 

,,Dej mi pokoj, sakra. Nemám na tebe čas ani náladu" setřepal jsem jeho ruku a zrychlil jsem chůzi. Dohnal mě a vrátil ruku zpátky.

,,V tom případě souhlasíš s tím, že budeš u mě spát."

,,Ne. Jdu domů."

,,Ke mě domů" chytl mě drsně za ruku. Začal jsem se mu vyškubávat ale on to ignoroval. ,,Nemá cenu se bránit."

,,Nech mě Jeone. Nechci k tobě jít" přitáhl si mě k sobě a pevně mě chytl. 

,,Prosím tě, to vydržíš." 

,,Vydržím ale radši bych byl doma."

,,Tak budeš u mě doma. Vyjde ti to nastejno."

,,Nech mě jít domů. Prosím."

,,Tentokrát ne" prošli jsme kolem mého domu a já se ohlížel a snažil se mu vyškubnout. Nepustil mě a držel mě čím dál pevněji. Moji ruku drtil v té jeho. 

,,Jungkooku do bolí" vydechl jsem a on stisk povolil. 

,,Promiň" zamumlal a já se vedl něj zařadil aby mě nemusel táhnout. Vzdal sem to. Měl pravdu, nepustí mě. 

,,Nenávidím tě. Uděláš mi jídlo a možná ti to odpustím" nezáleželo mi na tom, že jdeme ruku v ruce po ulici. 

,,Pro tebe cokoli."

,,Takže mě pustíš domů?" 

,,Tohle zrovna ne" uchechtl se ,,Proč se tolik bojíš?"

,,Nebojím se. Jen jsem chtěl domů, ale jak vidím ty mě nepustíš."

,,Správně. Nepustím tě. Nechám tě chvíli samotného doma. Půjdu koupit nějaké jídlo."

,,Chtěl jsem namítnout, že nemusíš ale aspoň se tě na chvíli zbavím."

,,Možná jsem si to rozmyslel. Budu s tebou a něco objednám."  

,,Ne jen běž nakoupit. Dej mi klíče a můžeš jít rovnou teď" zastavili jsme se před jeho domem. Napřáhl jsem k němu volnou ruku. Chvíli váhal nakonec mi klíče dal. Vytrhl jsem se mu a šel jsem otevřít dveře. Stál na cestě dokud se zamnou dveře nezavřely.